Za všechny spokojené diváky

Kino. Tajemné přítmí, kde se na plátně před námi odehrávají příběhy a vtahují nás do své reality. Na dobu dvou až tří hodin nám poskytují zábavu, poučení, odpočinek, náměty k přemýšlení, jiné úhly pohledu - ; každému dle jeho gusta. Slavičínské kino je pro mě navždy spojeno s jediným jménem. Pan Zdeněk Fiala.

V rozhovoru s ním jsem se pokusil nabídnout Vám jiný pohled na člověka, který byl po léta strůjcem toho, že Slavičín měl kino na úrovni, o které se mnohým, daleko větším městům ani nesnilo. Ale jak už to bývá : kvality toho, co máme a čeho si příliš nevážíme, odhalíme až poté, co jsme to ztratili…

Jak jste se dostal z Chlumce nad Cidlinou, odkud pocházíte, až do Slavičína?
Pracoval jsem, coby absolvent střední zdravotnické školy, v Kroměříži. Pacientem z mého oddělení byl pan Švach, otec mé budoucí manželky. Když za ním přijela na návštěvu, šli jsme zrovna s kamarádem něco zařizovat do města, tak jsem ho požádal, aby ji zdržel, že se za chvíli vrátím. On to udělal a tak jsme se seznámili a tak jsem se ocitl ve Slavičíně…
Po vojně jsem se chtěl vrátit do zdravotnictví, plat nabízený místní nemocnicí 700 Kčs byl poloviční než ve Zbrojovce, kam jsem posléze nastoupil jako plánovač. O čtyři stovky vyšší příjem byl jediným plusem změny povolání. Kádrové skvrny, které mi nijak nevadily ve zdravotnictví a ani v armádě, se ve Slavičíně staly mojí noční můrou. Měl jsem problémy sice i dříve, ale ty nové je překonaly.
Já jsem se díky tomu, že otec byl voják z povolání a za války sloužil v západní armádě, nedostal na vysokou školu, dokonce jsem zjistil že jsem měl zákaz studovat na všech středních školách v celém sovětském impériu, takže bych nemohl studovat ani na Kubě a asi ani v Severní Koreji.
První setkání s filmem
Pro můj život bylo setkání s filmem, dá se říci „osudové“. V roce 1946 jsem nastoupil do 1. třídy Chlapecké obecné školy v Chlumci nad Cidlinou. Její ředitel byl buď vedoucím místního kina, nebo měl k filmu stejný vztah, jakým jsem byl v průběhu let obdařen já. Takže ten z titulu své funkce zařídil pravidelné návštěvy nás, žáků na školních představení kina dvakrát do měsíce a můj první film v životě, který mě okouzlil dobrodružstvím, nádherou přírody a láskou ke koni a zvířatům vůbec, byl „Můj přítel Flicka“ (My Friend Flicka). Pak už jsem chodil na všechno, co se pro děti hrálo. Byly to spousty filmů, hlavně amerických, natočených během války, úplný ráj pro filmové diváky, odkázané do té doby na protektorátní a německou tvorbu.
Pamatuji si živě Hřmící stádo, nebo Bratry Sullivanovy. Pak ale přišel „vítězný únor“ a západní tvorbu nahradila socialisticko-realistická „díla“. K dívání byly samozřejmě pohádky, včetně ruských. Ale nebýt italského Neorealizmu a francouzské Nové vlny v padesátých letech, ztěží bych si na některý film té doby vzpomněl. Pak přišla léta šedesátá, obrovské uvolnění jak v distribuci, tak ve filmové tvorbě. A bylo se na co dívat.
Čím jste chtěl být, když jste byl kluk?
Chtěl jsem být vynálezcem. Pořád jsem něco vymýšlel, brácha byl jediný posluchač. Po maturitě jsem chtěl na medicínu, ale kvůli otci jsem nemohl. Jeho účast v Československé jednotce na západní frontě byla obrovskou kádrovou skvrnou pro něj i pro rodinu. Tak jsem se stal „nepřítelem socialismu“ ve věku, kdy takový kluk ještě žádný politický názor mít nemůže. Jak mi vysvětlil školník, jinak předseda KSČ na jedenáctiletce, že na nějaké studium můžu definitivně zapomenout… Pokoušel jsem se pak dostat na chemickou školu a přestože přijímačky jsem zvládl nad rámec požadavků, nebyl jsem přijat. Otec mě zkoušel za pomoci svých kamarádů z armády dostat někam na technický směr, odkud bych mohl studovat dálkově, ale všechno bylo marné. Soudruzi si to hlídali dobře. Pak se na mě trochu usmálo štěstí. Můj kamarád se přihlásil ke studiu na zdravotní nástavbě ve Vsetíně, zeptal se ředitelky, ta byla celá nadšená, že budou mít na škole třetího kluka. Takže mě vzala a vedl jsem si celkem dobře, protože i když pak po nějaké době samozřejmě prasklo, koho na školu přijala, čtrnáct dní před maturitou přikázal okresní tajemník ředitelce Langové, aby mě vyhodila. Ta svolala mimořádnou konferenci, ale prohrála hlasování, protože doktoři nechtěli vyhodit nejlepšího žáka… Nakonec suspendovali ředitelku. Bylo mě jí moc líto a až od ní jsem se dozvěděl o tom zákazu.
Jak Vás ovlivnil film?
Významně. Klidně mohu parafrázovat větu, že za vše, co je ve mně dobrého, vděčím filmu. Málokdo si uvědomuje, že film, pokud jde o formování charakterů, je totéž co literatura, pokud se o to člověk zajímá, čte nebo chodí do kina, tak si utváří životní názory podle postojů, ať literárních či filmových hrdinů, protože v nich jsou obsaženy nejrůznější modelové situace, které většinou vycházejí ze skutečnosti, popřípadě jsou to i fikce, ale řeší situace, které by člověk ani nečekal, že se mohou vyskytnout. Nakonec filmem se vychovala generace 30. - 40. let, ta čerpala životní názory a zásady z filmů. Filmoví tvůrci už tehdy vytvářeli silné mravní kodexy, vycházející z desatera. V tomto ohledu měl film podstatně větší sílu, a to zejména díky okamžitému působení na velké skupiny diváků, umocňované momentálním duchovním souzněním. Já myslím, že tohle se nedá popřít, toho si byli vědomí i bolševici, když Lenin prohlásil, že film je umění, a snažili se jej využívat nebo zneužívat pro svoje politické záměry. Totéž se odehrávalo ve všech fašistických režimech. Pro některé lidi východní Evropy, včetně mé osoby, film představoval takové úniky od reality. Když se člověk mohl odpoutat alespoň na dvě hodiny od existenčních problémů či nedostatku svobody. Člověk se tak dostal do jiného světa a zapomínal na ty trable, které mu otravovaly život. Nakonec i na toto téma byly natočeny filmy - viz Purpurová růže z Káhiry Woodyho Allena. Tím nejlepším zdrojem takovýchto možností byly v té době Filmové kluby, které jakýmsi zázrakem unikaly jinak vždy bdělým cenzorům. Tak se i ve Slavičíně té doby hrály zakázané filmy polské a maďarské nové vlny a po nástupu videa dokonce i Formanovy Vlasy. Velmi nás pobavilo, když zakázaný film Tajemná záře nad Pacifikem, zaslaný Filmovému klubu Slavičín, měl na adresce přepravek jako název filmu uveden „My z Konštatu“.
Jak jste se dostal z hlediště na druhou stranu barikády?
Ve Slavičíně si povšiml mého zápalu pan Zdeněk Janáček, tehdejší vedoucí Závodního klubu. Moje žena tam totiž původně v kině trhala vstupenky a když odešla na mateřskou, tak jsem ji vystřídal. Janáček si všiml, jaký mám k filmu vztah. Tak mě po nějakém čase, přestože vedoucího kina dělal úplně někdo jiný, postupně zasvětil do dramaturgie, programování a objel se mnou distributory, tiskárny, předal mi spoustu svých kontaktů a konexí. Byli jsme dobří přátelé, dal mi strašně moc, neznám nikoho, komu by se tak věnoval. Takže já jsem objížděl distributory, věnoval se dramaturgii, jezdil jsem na předváděčky. Bohužel problémem byl stále můj kádrový profil, někteří lidé mne ani v tom kině nedokázali strpět a moje kádrové skvrny se přenesly i na moje dcery, když se chtěly dostat na vysokou. Že se málo veřejně angažuji. Práce v kině se nepočítala - bylo mi dokonce řečeno, že to je koníček, který mi strana platí a stojí ji to spoustu peněz.. Ale tyto averze přetrvávaly i po listopadu, kdy se jeden osmašedesátník dostal do vedení Okresní správy kin a nechal mě vyhodit pod primitivní záminkou, že jsem neoprávněně dával slevu dětem. Žaloval mě pro náhradu škody, soud jsem vyhrál, ale než to skončilo, dva roky jsem nemohl v kině působit.
Za Janáčka jsem dělal všechno bezplatně až do příchodu Edy Matuly, pouze za cesťáky a případné volno z práce. Až Matula se zavázal před Městským výborem KSČ, že na mě bude dávat pozor, tak se soudruzi uvolili, že můžu dělat vedoucího kina. V té době došlo k určitému uvolnění, takže tehdy jsem mohl začat vážně pracovat s filmem a mým nevděčnější publikem byly děti. Hlavně to byly filmové přehlídky - Jarní prázdniny - např. s Krály komiků nebo Indiány aj., kdy tyto přehlídky byly doprovázeny výstavami. Tehdy jsem nadělal spousty fotografií a z nich jsem dělal výstavy ve vestibulu. Vstupenky kupovaly Závodní výbory pro děti svých odborářů . Výsledkem byly plná představení a hrálo se i 3krát denně. Závodnímu klubu tyto přehlídky přinesly slušné příjmy. Já jsem se ale nedočkal žádné slávy ani odměny. Byly to stovky hodin práce, přefocování z filmových pásů, kopírování a vyvolávání . Všechny fotografie jsem pak musel nechat na Sokolovně při předání Závodnímu výboru ROH a pak jsem našel všechny ty fotky pošlapané a zničené v kůlně. Dělal jsem tehdy hodně výstav - Dějiny westernu, 90 let českého filmu, k měsíci sovětsko-československého přátelství se musela dělat přehlídka filmů. Bylo mi velkým potěšením do těchto festivalů zařazovat ruskou klasiku jako Alexandr Něvský, Petr Veliký - a další světově významné filmy jako byl Křižník Potěmkin. Muselo to pro některé z účastníků být velmi nepříjemné, nechat se proti své vůli takto vzdělávat, ale nikdo si nedovolil protestovat. Zvláště když ruský kulturní atašé se při své návštěvě ve Slavičíně uznale vyjádřil o mé práci s ruskou filmovou klasikou. V době dětských festivalů ve Zlíně sem jezdili filmoví tvůrci, např. režisér Troška, s kterým jsem se spřátelil, a když jsme se po čase potkali na semináři filmových klubů, tak se ke mně hlásil. Besedy s herci Procházkovou, Zázvorkovou, Kostkou aj. jsem měl možnost doplňovat výstavkami jejich fotografií. Ze svých dalších dávných spolupracovníků nikdy nezapomenu na pana Antonína Strážnického. Byl můj velký vzor.
Nejoblíbenější filmy - kdybyste měl vybrat jeden jediný český a jeden zahraniční - které by to byly?
Když tohle po mně chtěl Vít Zemčík, měl jsem vybrat tři a já vybral třicet. To opravdu nejde - vybrat jenom jeden. Já jsem za život viděl více než 10 tisíc filmů. U výběrů tohoto druhu záleží i na momentální náladě, rozpoložení, takže: Pokud jde o muzikály, tak Zpívající Oklahoma, West Side Story, My Fair Lady. Pokud bychom se bavili o komediích - Raz, dva, tři, Někdo to rád horké, z westernů - Rio Bravo nebo Tenkrát na Západě, z válečných Zachraňte vojína Ryana, Kruté moře, z milostných - Love Story, z romantických Prázdniny v Římě, Snídaně u Tiffanyho anebo kouzelná konverzační komedie pro dva s Alanem Aldou a Ellen Burstynovou - Příští rok ve stejnou dobu. Ze soudobých dokument: Miloš Forman - Co Tě nezabije, to je naprostý skvost, nebo Grand Torino - nádherný film o xenofobii. Určitě z francouzských Tulák Archimédes. Nesmím zapomenout na české: Všichni dobří rodáci a Ostře sledované vlaky.

Tehdy se dělaly pro zahraniční filmy kouzelné překlady nebo dabingy, to dělali opravdoví znalci jazyka - machři. Dneska si to pro DivX přeloží překladačem, uloží na internet a tečka. Samozřejmě, že je stále pár překladatelů jako Dana Hábová. Kdyby tak mohla překládat všechny anglické filmy. Totéž platí o uměleckých plakátech z té doby, ty dostávaly v zahraničí ceny a u nás je někteří autoři mohli jen ztěží podepsat .

Je mi velmi líto hlavně nejmladší generace, že je současné výchovné trendy připravily o většinu kontaktů s filmem.
Dnešním dětem se nedostává představivosti a fantazie. Děti, stále více odchovávané počítači, nedokáží akceptovat pravidla sci-fi příběhu a nezaujmou je ani klasické pohádky. Možná dokáží, na svůj věk, úžasné věci s počítačem, ale na co pak budou po létech vzpomínat? Na to, že se v nejnovější 3D hře dostali až do finále????
Nejoblíbenější režisér.
Určitě je to Miloš Forman, to je bez diskuzí. Ze zahraničních Billy Wilder, Woody Allen, ale je jich víc.
Kdybyste mohl zařídit, aby lidé uviděli nějaký film, který by to byl?
Určitě Sbohem, pane profesore! Je to nádherný film o vztazích kantorů a žáků, které byly v té době dosti hluboké. Je z roku 1961 - Peter O´Tolle A Petula Clarková v hlavních rolích. I já rád vzpomínám na krásné vztahy mezi kantory a žáky ze školních let. V obecné škole v Chlumci nad Cidlinou jsme měli ještě prvorepublikové kantory, kteří s námi měli obrovskou trpělivost, nechali nás třeba hrát divadlo místo vyučování. Nebo později v Halenkově u Vsetína, učitel dějepisu Karel Vala. Ten když přednášel v hodině řeckou mytologii, tak i ten největší grázl - Surovec se jmenoval - tak ten ani nemukl. Za dob mých gymnaziálních studií měli hlavně staří profesoři velký zájem o to, abychom získali základní znalosti a povědomí zejména o národní kultuře. Doporučovali nám, které romány přečíst, která divadelní, filmová představení a opery bychom měli zhlédnout, která muzea a obrazárny máme navštívit, abychom pro život měli základní všeobecné kulturní znalosti, protože bez nich z nás „nikdy intelektuálové nebudou“. Ti kantoři, samozřejmě ne všichni, to byly opravdové osobnosti, které žáky skutečně formovaly. Zvláště pro ty, co neměli přirozené vzory doma v rodičích, mohli je nalézt ve svých učitelích a profesorech, byli nedocenitelní.
Co řeknete ke končícímu projektu Film a škola?
Projekt Film a škola, který jsem v posledních šesti letech zajišťoval, není český, je mezinárodní, běží u nás pouze ve dvaceti městech, např. ve Zlínském kraji pouze v Uherském Hradišti a ve Slavičíně. U nás je unikátní i jeho rozsah - kdy dramaturgii si dělali sami studenti - účastníci projektu. Nebývalou je i filmotéka pro potřeby projektu. Shromáždil jsem pro ni na tři tisíce z těch nejlepších titulů, co se kdy natočily. Dotace z kraje zdaleka nestačila, takže jsem za ně utrácel i svoje peníze, které by mi jinak bývaly patřily jako odměna. Řádově to jsou statisíce.
Kam zmizeli diváci? Proč jich ubylo a ubývá?
Celostátním důvodem je významný pokles atraktivnosti nových filmů. Celosvětově a u české kinematografie zvlášť. Vždyť posledním celosvětovým kasovním trhákem byl Titanik a české Pelíšky žádný český film v návštěvnosti nedostihl. Pro Slavičín, nebo spíše jeho kino, platí fakt, že díky zarputilému neinvestování do techniky a interiéru kina po více než tři desetiletí disponuje město kinem na úrovni padesátých let minulého století. I pro slavičínského diváka, který jen občas může vychutnat pohodlí a luxus zlínského nebo jiného multikina, je více či méně odpuzující, absolvovat tomuto standardu velmi vzdálený zážitek. A není to jen o financích. Jsou vypisovány granty ministerstva kultury nebo EU, z kterých nedávno čerpaly třebas Luhačovice. Proč ne Slavičín?
Proč kino končí?
Poslední z důvodů jsem právě popsal. Ty ostatní, které jsem dosud nepovažoval za podstatné, v popisovaném okamžiku dostaly nový rozměr. Dělám kino 45 let a po celou tu dobu žádám, prosím, ponižuji se, abych mohl něco pro občany a hlavně jejich děti udělat. K ukončení provozu kina přispěly také dle mého názoru zbytečné provozní problémy sálu Sokolovny. Pár lidí jistě ukončení provozu kina uvítá, zvláště ti, kterým jsem ubíral prostor a bránil jim v rozletu. A pro ně mám toto sdělení: nic jste nespočítali mě, ale spočítali jste to dětem. Těm z mateřských škol i těm, kteří pravidelně chodili na Bijásek. Na závěr citát Jan Wericha: Nestárne se lety, ale myslí. Postupně se blbne v blbém prostředí.
Sen...
Odstěhovat se na Rhodos a pořídit si tam letní kino v přírodě, hned naproti hotelu Delfinia, uprostřed skal a provozovat ho pro návštěvníky ostrova.
Co chystáte do budoucna?
Musím konzultovat předně s manželkou. Ale určitě se hodlám uplatnit.
V které době a na kterém místě byste chtěl žít?
V dnešní době ale asi už ne ve Slavičíně. Po dlouhá léta byla totiž oceněním mé práce pouze spokojenost diváků, hlavně dětí. Pak poprvé veřejně od starosty Končického a v posledních dnech od zastupitelstva. Jinak jsem se setkal k mé lítosti všude spíše se závistí. Nikdo si nedovede představit, co to obnáší připravit pro diváka představení tak, aby divák přišel a sedl si a díval se. Každý viděl jen tu dotaci, kterou jsem dostával, ale která ve skutečnosti pokryla necelou polovinu celkových nákladů na provoz. A to jsem se snažil šetřit, kde se dalo.
Co byste závěrem našeho rozhovoru popřál Vašim divákům?
Hodně dobrý filmů, alespoň v té televizi.
Za všechny spokojené diváky děkuje Petr Koběrský

Vytvořeno 30.12.2009 21:08:10 - aktualizováno 30.12.2009 21:09:39 | přečteno 1893x | Marie Rumplíková
load