Příběh mého syna

Svobodná matka Gemma (Penélope Cruz) přijíždí se svým dospívajícím synem Pietrem do Sarajeva, aby poznal zemi, ve které se narodil. Před 16 lety ji museli kvůli bosensko-srbské válce opustit. Gemma se tak vrací do míst, která v ní probouzejí dávné vzpomínky.Před lety se tu zamilovala do Diega (Emile Hirsch), Pietrova otce. Tehdy zoufale toužili po dítěti, Gemmě se však nedařilo otěhotnět. Společně našli řešení, kterého Gemma poté trpce litovala. Když prchala z obléhaného města, Diego se rozhodl zůstat…Nyní na Gemmu čeká minulost, která ji postaví tváří v tvář ztrátě milovaného manžela, ale také poznání síly lásky.(oficiální text distributora)

www.csfd.cz

oooo O oooo

Příběh mého syna / Venuto al mondo – recenze

Jiří Kábrt

Režisér Sergio Castellitto nemá nouzi o náměty a scénáře pro své filmy. Stejně jako jeho manželka Margaret Mazzantini se nemusí obávat, že by příběhy z jejích knih nikdo nechtěl zpracovat. Naštěstí jsou oba natolik schopní, aby se nemohlo říct, že veškerý nepotismus je špatný. Pokud přece jen dojde na nějaké nedostatky, napraví je špičkové obsazení.

Příběh mého syna totiž za všech okolností drží nad vodou zamilovaný a později sezdaný pár Gemma (Penélope Cruz) a Diego (Emile Hirsch). O to je trochu škoda, že z logických příběhových důvodů musíme žít s vědomím, že se Hirschova postava nedožije přítomnosti, kde jej supluje navztekaný synek Pietro, kterého hraje režisérův syn sdílící jméno se svou postavou. Tenhle případ nepotismu je už trochu kontraproduktivní, jelikož Gemmin potomek je až neúměrně otravný a možná si budeme spíš přát, aby ho Gemma zfackovala, než aby se s matkou usmířil. Ale což, jsou to Italové a mají právo na trochu domácí agresivity.

Oč je zdlouhavější a na postavy chudší nostalgická přítomnost, tím víc si užijeme události odehrávající se v minulosti, kdy už postavy driftovaly mezi Itálií a Bosnou směřující do jugoslávské války. Je tedy jednoznačné, které z období je lepší, ale jejich samotné střídání provází film poeticky a obě linie se skládají z mistrovských záběrů. Celý příběh o snaze získání potomka klidně i neobvyklými prostředky není samozřejmě neznámý, ale je vylíčen natolik upřímně, že nevypadá vysloveně  “soapoperově“ a podařilo se ho navázat na období koncentrované nenávisti války.

Kromě Cruz a Hirsche jsou sympatičtí i někteří vedlejší herci – jmenovitě Sadnan Haskovic a Saadet Aksoy. Překvapivě jsem i tady objevil vzdálené spojení, jež ocení příznivci sci-fi, jelikož v méně významné úloze se objevuje i chorvatská herečka Mira Furlan známá mezi fanoušky Baylonu 5. Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem ji nepoznal bez minbarského kostěného hřebenu.

Tak si běžte zaplakat z lásky, krutosti i z rodinného sentimentu.

oooo O oooo

Recenze: Příběh mého syna

napsal: novoten

Penélope Cruz a Emile Hirsch v dramatu z poválečné Bosny.

Některé filmy potká to štěstí, že si to do kin namíří s pověstí silného zážitku nebo dech beroucí podívané. Jiné ale takovou kliku nemají, skoro nikdo o nich neví, věhlas si musí vydřít z několika málo sálů a zaslouženě dobré jméno si udělají až nějaký čas po premiéře, kdy už je takřka nemožné je v nejbližším multikině dohnat. Příběh mého syna je bohužel ten druhý případ.

Zápletka se točí kolem Gemmy (Penélope Cruz), zralé ženy, která spokojeně žije s manželem a synem Pietrem. Ve chvíli, kdy se jí ozve starý přítel Gojko (Adrian Haskovic), přihlásí se o slovo i časem zaváté vzpomínky. Gemma se tak i se synem vypraví Gojka navštívit. Cestuje kvůli tomu až do Sarajeva, místa, které má spjaté se svou životní láskou, fotografem Diegem (Emile Hirsch). Právě tady by vyprávění mohlo sklouznout do sladkobolných myšlenek na zaniklé vztahy a utopit se v romantických flashbacích, ale je to přesně naopak. Odkrývání historie toho totiž nabízí nesčetněkrát více, protože Gemmina minulost je plná bolesti, zklamání a vzpomínek na Sarajevo v době války.

Příběh mého syna původně vznikl jako kniha, jejíž autorkou je Margareta Mazzantini. Právě ona se také podílela na scénáři, za kterým stojí pozdější režisér filmu a zároveň její manžel, Sergio Castellitto, který si ve filmu také zahrál. Aby byla rodinná sešlost kompletní, ztvárnil roli Pietra jejich vlastní syn Pietro Castellitto. Těžko říct, jestli je to právě tím, že za adaptací stojí jistý druh rodinného semknutí, ale právě po stránce emocí a hloubky jí vychází takřka všechno. V první řadě za to může fakt, že dvojice Cruz-Hirsch má mezi sebou i přes jedenáctiletý věkový rozdíl takřka hořlavou chemii a každý jejich pohled do očí či zvrat v pozdějších částech filmu dokážou přikovat do sedačky na hodně dlouhou dobu. Druhým klíčovým faktorem je podání válečného tématu. Ve chvíli, kdy v Bosně začne přituhovat, je totiž vyprávěcí tón teskný a tísnivý. Přestože pak v jistých scénách mohou v divákově mysli vyvstat námitky proti poněkud příhodnému sledu událostí a věrohodnosti toho, jak se nakonec v samém závěru všechny vedlejší linky spojí v jednu, nevadí to. Tváří v tvář tomu, v jaké době se tyto události odehrávají, se totiž nějaké výtky vyslovují nahlas jen velmi ztěžka.

Castellittův snímek na mě vůbec působí velmi autentickým dojmem. Téměř jako kdyby režisér opravdu v Bosně byl, všechno s hlavními postavami prožil a až poté nám dal současnou katarzi jako pointu. A když něco stvořil s příjemně staromilským režisérským přístupem, božskou Penélope a znovuzrozeným Hirschem podávajícím životní výkon, nemohl prohrát. Tuhle sondu do života, smrti, války nebo mateřství z hlavy jen tak nedostanu.

Verdikt

Silné pocitové drama, které našimi kiny jen trestuhodně prohučelo. Penélope Cruz v něm dokazuje, že stále umí překonávat sama sebe a Emile Hirsch ještě nikdy nebyl takhle strhující. Pietro Castellitto má zkrátka na svědomí film, který si zaslouží několikanásobně vyšší pozornost, než jakou ve skutečnosti dostal.

oooo O oooo

trailer

http://www.csfd.cz/film/305950-pribeh-meho-syna/videa/