INGMAR BERGMAN

"Každý můj film je poslední": k této zásadě přivedly Ingmara Bergmana podmínky v švédské kinematografii. Přesto natočil v letech 1946 až 1964 dvacet šest fiImů podle vlastních scénářů a většinou i námětů. Navíc napsal scénáře pro jiné režiséry, rozhlasovou hru, balet. A to všechno vlastně jen ve vedlejším povolání, protože už přes dvacet let je činný hlavně jako divadelní režisér.

Kdo se soustředí výhradně na Bergmana jako filmaře, bude mít dostatečně vděčné pole půůsobnosti. Ocitne se tváří v tvář bohaté tvorbě a nebude od ní odváděn civilním životem, který je u Bergmana - v ostrém protikladu například k Buňuelovi nebo Wellesovi - nevzrušivý. To je jedna výhoda. A druhá: i když myšlenkové rysy Bergmanovy tvorby vyvěrají bezpochyby z čehosi specificky švédského, směřují přesto k cílům, které už nejsou natolik pevně spjaty s určitým místem, aby neměly univerzálnější platnost. To podstatné ve filmech Ingmara Berggmana se obrací k obecenstvu všech zemí - anebo, vzato z jiného konce, je to tvorba stejně náročná pro diváka kterékoliv národnosti. Podněty, otázky a myšlenky Bergmanových filmů neslábnou vzdalováním od ohniska svého vzniku. Zčásti je to způsobeno slabým začleněním jejich individuálních příběhů do širších společenských souvislostí: zhlédnutí kteréhokoliv Berggmanova filmu nám jen nepřímo a v každém případě nezáměrně umožňuje nahlédnout do švédského života. Divák je veden k prožitkům jiného řádu: stojí před zásadními otázkami lidské existence ve vztahu k životu, světu, morálce. A proto může i zahraniční kritik proniknout k jádru Bergmanovy tvorby, aniž by musel provádět konfrontaci s reáliemi - s vnější, nahodilou skutečností země, kterou by stejně mohl poznat jen povrchně. Být tomu jinak, nikdy by tato stať nevznikla. Musel by se jí ujmout autor, znající důvěrně to, co by v takovém případě hrálo významnou roli: život země, její řeč a celé široké i hluboké zázemí. Takové nároky by musel splňovat, kdo by se chtěl zabývat dílem tak specificky, bytostně spjatým se zemí a jejími tradicemi, jaké zanechali například japonští režiséři Kendži Mizoguči nebo Jasudžiro Ozu. Bergmanovy filmy mají světový ohlas, v cizině dokonce větší než ve vlasti. Myslím, že jejich srozumitelnost i jejich poslání je beze zbytku univerzální. Proto se domnívám, že i pokus o hodnocení tvůrcovy osobnosti a díla může probíhat v oblasti nezávislé na konkrétním čase a místěv oblasti, kde se potkávají a střetávají myšlenky, emoce, instinkty.

Ingmar Bergman se narodil 14. července 1918 v Uppsale; jeho otec je protestantský duchovní a dospěl až k postavení kaplana na švédském královském dvoře. Syn studoval těsně před válkou na universitě, začal se zajímat o divadlo, režíroval v ochotnickém kroužku. Začátkem čtyřicátých let se sblížil s mladou literární generací, uveřejnil povídky, začal psát hry. V roce 1944 se stal divadelním režisérem z povolání - a právě z této doby se datují i jeho filmové začátky. Carl Anders Dymling, ředitel největší švédské produkční společnosti Svensk Filmindustri, mu svěřil úpravy cizích scénářů - a Bergman napsal z vlastního popudu svůj první původní scénář, podle kterého Alf Sjéiberg režíroval Štvanici. Napřesrok debutoval Bergman jako filmový režisér Krizí. .

"Divadlo je moje manželka a film moje milenka", prohlásil Ingmar Bergman. Není to ojedinělý případ, kdy umělec pracuje s vynikajícími výsledky v oboru filmové i divadelní režie `stačí připomenout Luchina Viscontiho nebo Eliu Kazana. Ale nikdo se nevěnuje oběma oblastem tak intenzívně jako Bergman. Proč? Nelze to vysvětlit pouze faktem, že filmová režie nestačí ve Švédsku k slušnému živobytí ani tomu, kdo natáčí v průměru víc než jeden film ročně a je světově proslulý. Odpověď musíme hledat v hlubších motivech - v Bergmanově výjimečné tvůrčí energii, v jeho eruptivní fabulační i ztvárňovací síle. A také v zdánlivém paradoxu; tvůrce, který se tak často a tak působivě vyjadřuje řečí filmového obrazu a zvuku, nepovažuje tento výrazový prostředek za dostatečný, aby uspokojil všechny jeho tvůrčí záměry. Ten, kdo ve filmu realizuje převážně vlastní náměty a příběhy, potřeb~e navíc - a možná především Hdát pečeť své osobnosti inscenacím Augusta Strindberga,A. P.Cechova, Tennesseeho Williamse, Bertolta Brechta ...

Tato domnělá dvojpólnost, tento zdánlivý protiklad pramení myslím z toho, že Ingmar Berggman není filmař - "cinéaste" - v té bytostné, s posedlostí hraničící formě, jakou v kinematografii šedesátých let nejvyhraněněji ztělesňují - každý svým způsobem - Federico Fellini a Jean-Luc Godard. Bergman je posedlý jinak, a hned dvěma vášněmi najednou. Má goethovskou "Lust zu fabulieren". A druhá vášeň; inscenovat, ztvárňovat - vlastní i cizí předlohy, v řeči filmu i divadla.

Film není pro Bergmana cílem, nýbrž prostředkem. Prostředkem, jak sdělit poselství a jak - kromě na divadle - dát průchod režisérově potřebě ztvárňovat. Tvorba nese jasnou pečeť tohoto postoje: třebaže Bergman dokonale ovládá řemeslnou, technickou stránku, najdeme v jeho filmech pasáže ovlivněné divadlem; filmová tvorba působí na první pohled neuhlazeně; vůbec je těžké vystopovat a definovat osobitost Bergmanova režijního rukopisu. Je to široká škála, měnící se v průběhu let i v rámci jednoho jediného filmu. Nenajdeme v ní téměř nikde opojení formou, nýbrž naopak velmi často myšlenkovou zátěž, která někdy svým významovým bohatstvím, symbolikou a množstvím dialogů brzdí rytmus. Pak vzniká mezi obsahem a formou relativní rozpor; druhé se dostává do vleku prvního, etické a morální stojí nad estetickým. K rozporu docházívá jen málokdy, projevuje se hlavně ve slabších filmech; ale jeho nebezpečí, sklon k němu jsou vždy latentně přítomné.

Ocitáme se daleko od světa takových tvůrců, jako jsou Antonioni, Resnais, Fellini, Godard. Neznamená to, že Bergman je méně. Je prostě jiný, docela jiný. Zatímco mezi ostatními existují styčné body, on je se svým dílem, jež připomíná chladný plamen, osamocen.

Nebylo by spravedlivé poměřovat Bergmana tvůrci, jejichž jména byla před chvílí vyslovena, nebylo by správné porovnávat nesouměřitelné - už jenom právě proto, že Bergman stojí v neprolomitelné izolaci. Ale ještě z jednoho důvodu; i když formální stránka není u něho na první pohled přitažlivá a líbivá, i když se jeho styl rozmlžuje do stěží definovatelné mnohotvárnosti, musí být této složce díla dáno, co její jest, a je třeba uznat její kvality. Formální zpracování je u Bergmana nejlepší tam, kde je nejméně patrné, kde se co nejtěsněji podřizuje tlumočení myšlenky. Kde si je nejméně uvědomujeme. Kde je nejpokorněji ve službách obsahu. A takových pasáží je v Bergmanově tvorbě mnoho, někdy uceleně zaplňují celý film. Podobná pokora formy je znakem umělecké kázně a mistrovství. To, co může při zběžném pohledu působit jako slabost, nedostatečnost nebo nepropracovanost, je tedy ve většině případů něčím docela jiným: jde o takovou jednotu formy a obsahu, v níž bych váhal přisuzovat jejich vzájemnému sepětí rovnoprávně obapolnou vazbu. Hierarchie je docela jasná. Myšlenkové prvky nejsou nikdy podřízeny formálním. Naopak; stává se, že tvárné úsilí zůstává ve stínu, že není pokaždé svou účinností adekvátní dialogu, naplněnému myšlenkami (pak dochází k onomu dojmu divadelnosti, kterým působí nejedna scéna z Bergmanova filmového díla). Obsah i forma potvrzují, že Ingmar Bergman je především filmový myslitel, že je to umělec budující na základech intelektu.

LJUBOMÍR OLIVA: INGMAR BERGMAN

Režijní filmografie

2003 Saraband (TV film)
2000 Bildmakarna (TV film)
1997 Larmar och gör sig till (TV film)
1995 Sista skriket (TV film)
1993 Backanterna (TV film)
1992 Markisinnan de Sade (TV film)
1986 Tva saliga, De (TV film)
1984 Po zkoušce (TV film)
1983 Hustruskolan (TV film)
1982 Fanny a Alexandr
1980 Ze života loutek
1978 Podzimní sonáta
1977 Hadí vejce
1976 Tváří v tvář
1974 Kouzelná flétna
Misantropen (TV film)
1973 Scény z manželského života
1972 Šepoty a výkřiky
1971 Dotek
1969 Náruživost
Obřad (TV film)
1968 Hanba
Hodina vlků
1967 Stimulantia
1966 Persona
1964 A co všechny ty ženy
1963 Drömspel, Ett (TV film)
Mlčení
1962 Hosté Večeře Páně
1961 Jako v zrcadle
1960 Ďáblovo oko
Oväder (TV film)
Pramen panny
1958Než se rozední
Rabies (TV film)
Tvář
Venetianskan (TV film)
1957 Herr Sleeman kommer (TV film)
Lesní jahody
Sedmá pečeť
1955 Sny žen
Úsměvy letní noci
1954 Lekce v lásce
1953 Léto s Monikou
Večer kejklířů
1952 Čekající ženy
1951 Letní sen
1950 U nás se to stát nemůže
Za štěstím
1949 Vězení
Žízeň
1948 Hamnstad
Hudba v temnotách
1947 Skepp till Indialand
1946 Kris
Prší nám na lásku