SUD PRACHU

Bure Baruta / Baril de poudre (Fran. / Juh. / Gre. / Maced. / Tur., 1998, 98 min.)
Režie: Goran Paskaljević. Námět: Dejan Dukovski - divadelní hra. Scénář: Dejan Dukovski, Goran Paskaljević, Filip David, Zoran Andrić. Kamera: Milan Spasić. Střih: Petar Putniković. Hudba: Zoran Simjanović. Hrají: Nikola Ristanovski, Nebojsa Glogovac, Miki Manojlović, Bogdan Diklić, Dragan Nikolić, Mira Banjac, Danilo "Bata" Stojkovič, Velimir "Bata" Živojinović, Nebojsa Milovanović, Aleksandar Berček, Lazar Ristovski

Sud prachu z roku 1998 přichází do kin jako "relikt" nedávno uplynulý Febiofestu, kde figuroval v rámci zajímavé sekce věnované Balkánského filmu. Režisér filmu Goran Paskaljevič je jedním z předních někdejších představitelů tzv.. "Pražské školy" jugoslávského filmu, která se zformovala na FAMU. Paskaljevičov film vznikl přizpůsobováním divadelní hry Dejan Dukovského, původně zamýšlené jako filmový scénář. Děj představuje sérii několika situací odehrávajících se během jedné noci v Bělehradě, poplatné 90.let (např. Knoflikáři). Nejde zde o jediný soudržný příběh, události a jejich aktéři jsou navzájem propojení. Postavy z jedné epizody volně přecházejí do druhé, vyváznou z mizérie, aby způsobily další.

Narativní linie sudu prachu připomíná arabesky splietajúcu několik dílčích epizod v jednu mohutnou vlnu agónie a zmaru. Paskaljevič ukazuje metropoli jako bezútěšné území, na kterém se odehrávají každodenní osudy pozůstalých po občanské válce. Vyzbrojeni revolvery a noži se vrhají do víru noci, aby si dokázali, že jsou ještě naživu. Mladík podrážděný dlouhým čekáním na řidiče terorizuje posádku autobusové linky. Dívka, které se stalo objektem jeho sexuálního ponižování, se v další části vyprávění setkává s přítelem. Místo útěchy a něhy je však odpovědí syrové obviňování z toho, že událost sama vyprovokovala sváděním útočníka. Vzápětí pár znovu poslouží jako oběť sadistických hrádek neznámého tyrana a jeho poskoka. Někde jinde se chvilka upřímnosti mezi dvěma starými přáteli zvrhne v boxerský souboj s krutým závěrečným dějství. Vstupujeme do životů jednotlivých postav a zase jejich opustíme, aby se před námi postupně rozkryla tragédie tohoto "prokletého" prostoru. Paskaljevič zkomponoval symfonii velkoměsta na balkánský způsob. Hudbou její existence jsou výbuchy, trýznění, řinčení skla a praskání kostí.

Řízení postav ve velké míře definují přehnané, afektivní akce a reakce. Homo balkanikus se svíjí v jakémsi predsmrtnom výkřiku poté, jak mu někdo vyrval z těla duši. Jeho obvyklá srdečnost je paralyzována, protože Bratrovražedná válka ho pokutovala lidskost, ušlechtilost, soucit - vše, co dělá člověka člověkem. Jediným funkčním módem žití a navazování vztahů se mezitím stalo násilí. Moc jím vydobyté představuje možnost, jak v tomto chaosu neztratit sebe sama. Je však chorobně nestálá - ten, co má v jednom okamžiku navrch, se v další vteřině stává obětí, jejíž veškerá vynaložená krutost vrátí zpět jako bumerang. Není možné dopředu odhadnout, jak jednotlivé epizody skončí.

Jde o poměrně pohyblivý, téměř akční film (i když ne ve smyslu žánrových konvencí). Princip neustálého tekania povýšili autoři na nástroj postižení stavu, trvajícího jakoby od počátku světa. Koloběh bolesti - těžko pojmenovatelným bez možnosti označení jasného viníka celého konfliktu. Postavy poháněné nenávistí, podezíráni a touhou po pomstě působí dokonale autenticky díky plejádě skvělých jihoslovanských herců, kteří si tragické dějiny země přežili na vlastní kůži.

Sud Prachu připomíná heroické báseň na ruby, rozžvýkání a vyvrácenou. Živelností a nesmyslností násilí odkazuje na Kubrickem Mechanický pomeranč. Pojidlem může být i monstrózní černý humor - britskou suchost však vystřídali jižanský šťavnaté "eufemismem". Bělehrad v roce 1995, město bez střechy a bez zákona, zde jeden z protagonistů přirovnává k hemeroidy na r.. I světa. Smích zrozený z bolesti je, zdá se, nejlepším prostředkem na uchopení prázdnoty. Pokud máte chuť alespoň částečně porozumět balkánské živlu, návštěva kina je na místě.

ooo000 --- 000ooo

Tragikomedie absolventa pražské FAMU, renomovaného srbského režiséra Gorana Paskaljeviće (nar. 1947), který dnes žije střídavě v Paříži a v rodném Bělehradě, vznikla podle úspěšné divadelní hry makedonského autora Dejana Dukovského. Ten psal toto dílo původně jako filmový scénář, který je mozaikou dvanácti epizod, jež za jedinou noc prožil či zahlédl mladý taxikář. Tématem filmu je srbská národní mentalita. Dušan Petrović napsal, že film se sice odehrává v rozpětí necelých 24 hodin, ale je v něm ukryto na deset milionů autentických událostí, které jsme prožili v průběhu posledních let. Prostřednictvím několika příběhů, jejichž aktéry jsou zástupci různých generací a rozdílných sociálních a kulturních skupin, se rozvíjí výpověď o iracionální nenávisti a právě takové lásce, jakých je schopen homo balkanikus. Režisér Paskaljević o svém Sudu prachu řekl: Až jej uvidíte, pochopíte, že to není film, podbízející se Západu. Je to možná první snímek, z něhož se svět může dovědět, co se odehrává v našich duších a odhalit, že existuje i jiné Srbsko, odlišné od toho, pro které má zahraniční tisk jen negativní přídomky Lidé nejsou ani jen dobří, ani jen zlí. Za to, jací jsou, může často situace, v níž se ocitli. Násilí je nejednou důsledkem ztráty životní rovnováhy a o tu člověk přijde, když už dál nedokáže vzdorovat vnějším tlakům. je schopen homo balkanikus.

www.csfd.cz

Rozhovor s režisérem filmu Sud prachu Goranem Paskaljevičem

Co může filmař dělat, když v jeho zemi probíhá válka?

K válce nemůžete být netečný, zvláště když pustoší vaši vlastní zemi. Filmaři mají jediný způsob vyjádření a tím je film - filmem však těžko můžete opravdu rychle reagovat. Básník může burcovat masy přímo uprostřed války, filmař ale pracuje pomalu a potřebuje velkou podporu - když je ale jeho země ve válce, jeho ruce jsou svázané. Filmař potřebuje určitý odstup - jak časový, tak prostorový.

Je velmi těžké natočit dobrý válečný film uprostřed bitevní vřavy. Filmař by měl odsoudit válku jako takovou a přitom zůstat neutrální. Ale ve skutečnosti se všichni nakonec přidají k jedné straně, ať už vědomě nebo nevědomě. Historie je prý psána vítězi - obdobně to platí i pro žánr válečného filmu. I proto mi válečné filmy nejsou příliš sympatické, se vším respektem k tak vynikajícím dílům jakými jsou Kubrickův Full Metal Jacket a Renoirova Velká iluze.

Sud prachu se zabývá válkou, ale nejedná se o válečný film v pravém slova smyslu...

Válka je pro mě představuje totální úpadek lidského svědomí. A přesně tuto všeobecnou temnotu přibližuje můj film. Divadelní hra Dejana Dukovskiho není zasazena do konkrétního místa a času, já jsem ale chtěl umístit celý děj do poválečného Bělehradu, do noci, ve které obyčejní obyvatelé města vycházejí na specifický lov. Sudem prachu je každý z hrdinů filmu, proto na konci musí následovat velká exploze. Když jsme Sud prachu v roce 1998 točili, očekával jsem skutečnou sociální explozi. Během mnoha bělehradských protivládních demonstrací, kterých jsem se zúčastnil, jsem cítil ve vzduchu napětí. Ale nečekal jsem daleko bolestivější explozi, která brzy přišla v podobě bombardování.

Byl jste známým odpůrcem bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Jak jste vnímal bombardování ze strany NATO v roce 1999, jehož cílem bylo Miloševiče svrhnout?

Sud prachu měl premiéru 24. března v Paříži, tedy ve stejný den, kdy začalo bombardování. Měl jsem naplánovaný rozhovor pro televizní kanál France 2, čekal jsem ve studiu a tam jsem poprvé viděl záběry raket dopadajících na moji zemi. Byl jsem tak rozrušený, že jsem musel studio okamžitě opustit. Lidé z televize se mě ptali, co budu dělat. Odpověděl jsem, že si najdu nějaký kout a v tom koutě budu plakat.

V dalších dnech jsem opravdu nevěděl co dělat: zda se vrátit do svojí země nebo pokračovat v prezentaci Sudu prachu. Nakonec jsem si vybral druhou variantu. Krom prezentace Sudu prachu jsem se zúčastnil desítek diskuzí a absolvoval jsem mnoho rozhovorů. Snažil jsem se jakýmkoliv možným způsobem vysvětlit, že bombardování bude mít za následek další eskalaci násilí v Srbsku a Kosovu. Následující události mi daly za pravdu: srbská policie a armáda začaly deportovat Albánce z Kosova. Styděl jsem se za to, že jsem Srb. Snažil jsem se všem vysvětlit, že bomby nedopadají pouze na Srbsko jako takové, ale také na srbskou demokracii.

Srbský provládní tisk vás obvinil ze zrady...

Ano, to bylo v září roku 1998, před bombardováním ze strany NATO. V novinách napsali, že jsem zradil srbský lid tím, že jsem v interview pro italský list La Republica řekl, že Miloševič je hlavním viníkem zoufalé situace v Kosovu. V jednom srbském deníku pak dokonce napsali, že pokud mám ještě nějaké zbytky sebeúcty, měl bych spáchat sebevraždu.

Jste považován za angažovaného umělce. V čem přesně spočívá vaše angažovanost?

Z politického hlediska spočívá moje angažovanost ve vytrvalém odmítání členství v jakékoliv straně. Velmi si cením mojí nezávislosti a svobody. Angažovanost je dialektickým vztahem mezi mnou a realitou. Tento vztah ovládá i většinu mých filmů. I přesto, že ve svých filmech zdůrazňuji důležitost citů a emocí, dominantním prvkem je vždy realita.

Vaše filmy působí spíše jako metafory světa, než jako zprávy o něm...

Zprávy obvykle posílám emailem. Na životě je nádherné, že představuje velké mystérium, jehož jednotlivá tajemství musíme postupně objevovat. Film je pro mne krásný svojí úzkou vazbou na reálný život. A pokud má film pravdivě popisovat naše životy, musí se vyjadřovat i pomocí metafor. Sud prachu je realistický film a zároveň je i metaforou. Bělehradské noci jsou i nejsou takové, jako v Sudu prachu.

Na festivalu v Benátkách v roce 1999 označil jeden skandinávský kritik Sud prachu za „přemrštěný a nerealistický“. Myslíte si, že film je příliš „balkánský“?

Co se týče zobrazeného násilí, jde film až na samotnou hranici snesitelnosti a některé situace mohou být považovány za vysoce nepravděpodobné. Ale ve filmu je celkově daleko méně krve, než v některých hollywoodských melodramatech. Chtěl jsem ukázat, že žádná země nemá na násilí monopol a že každý z nás, kdekoliv na světě, v jakékoliv době, se může stát obětí násilí. Žádný člověk není od podstaty zlý, řada lidí se stává destruktivními kvůli okolnostem. V tomto smyslu má můj film univerzální poselství.

Pokud se ten film nelíbil někomu ze Skandinávie, možná je to tím, že ten člověk měl pocit, že skandinávská strukturovaná a dobře organizovaná společnost je vůči násilí imunní. Naopak latinskoameričtí filmoví kritici prohlásili na festivalu v Benátkách, že velmi podobný film mohl být klidně natočen v jejich zemích. Podobně reagovali také Italové a Američané, kteří viděli možnost zasazení děje a postav Sudu prachu do newyorského Bronxu nebo Brooklynu.

Pokud někdo kritizuje Sud prachu pro jeho nerealističnost, je to podobné jako kdyby kritizoval Van Gogha za příliš modré akcenty jeho oblak. Umění není průklepová kopie přírody. Otázka, zda je film realistický nebo ne, není primárně důležitá: realita sama o sobě je totiž velmi relativní. Důležité je, že film je autentický.

© text: Jan Jílek, AČFK, o.s.

Námětem pro Sud prachu se stala stejnojmenná divadelní hra Dejana Dukovského, který ji ovšem psal původně jako filmový scénář; pro divadelní formu se rozhodl až později. Zřejmě nejobtížnější pro filmovou podobu bylo pospojovat sled více než deseti na sobě (ovšem jen zdánlivě) nezávislých epizod a tím pádem se vyrovnat i s odlišením desítek postav.

V České republice byl Sud prachu uveden poprvé na 34. ročníku MFF v Karlových Varech v roce 1999 a ještě před uvedením byl snímek vzdáleně přirovnáván ke Kusturicově Undergroundu. Podobnost je ovšem jen čistě tematická; tam kde Kusturica volí fantaskní podobenství, tam Paskaljević nasazuje temně civilní tón (celý děj filmu se odehraje během jediné noci) a banální výjevy ze života několika postav - které ovšem vždy skončí výtryskem brutálního násilí či ponížení - pak v závěru vrcholí jedním z nejvýmluvnějších filmových obrazů nejen o balkánské válce, ale o všech konfliktech, jež jsou stejně absurdní jako logické. Sud prachu je mistrovský kousek, který se točí jednou za život a po němž řada režisérů může tak maximálně po očku šilhat.

Ocenění: Evropské filmové ceny - cena FIPRESCI, MFF Benátky - cena FIPRESCI - nejlepší film