Silnice je čtvrtý film Federica Felliniho a právě ten mu vynesl mezinárodní pověst. V příběhu lásky a žárlivosti zasazeném do prostředí cirkusu, k němuž se Fellini často vrací, hraje Anthony Quinn v roli siláka Zampana a režisérova žena Giulietta Masinová bezprizorní Gelsominu. Zampano předvádí banální jednotvárný výstup, ve kterém přetrhne řetěz, jímž je svázán na hrudi. Potřebuje asistentku, a tak koupí Gelsominu od její matky, aby ho doprovázela na cestě. Gelsomina vystupuje jako klaun a její gesta připomínají Charlieho Chaplina. Když se připojí k potulnému cirkusu, Gelsominu na čas zaujme akrobat Blázen, kterého hraje Richard Baseheart. I když s ní zachází špatně, začne Zampano na Blázna žárlit a jeho činy dovedou film k silnému závěru.
Silnice je vyprávěna stylem bajky, který se začíná odklánět od poválečného neorealismu vládnoucího v tehdejší italské kinematografii, hnutí, s nímž byl Fellini jako scenárista úzce spjatý. Třebaže je film natočený v exteriérech, mohl by se odehrát dnes stejně jako před sto lety. Zampano a Gelsomina jsou archetypy, prosté postavy zmítané těmi nejzákladnějšími city a touhami. Děj filmu se odehrává, jako by vše bylo dáno předem, a postavy se musí chovat, jak se chovají, což dává příběhu tragický rozměr. Masinové dojímavý portrét týrané, ale kurážné Gelsominy určil její filmový typ pro několik dalších Felliniho filmů i pro většinu jejích dalších hereckých rolí. Podobně nezapomenutelný je i Quinn jako zvířecký silák, neschopný porozumět svým vlastním citům vůči Gelsomině. Oba herci zdůrazňují propastný rozdíl mezi herectvím svých postav i mezi jejich životy.
Fellini byl v celém svém díle fascinován napětím mezi divadelní maskou postavy a jejím skrytým, zmateným vnitřním životem. Silnice získala Cenu akademie za nejlepší zahraniční film a pravděpodobně jde o režisérův nejpřístupnější a nejmilovanější snímek. Snobové a intelektuálové by to však neměli tomuto složitému a dojímavému
filmu vyčítat, neboť ten nepřestává nabízet nové postřehy a myšlenky při každém dalším zhlédnutí. RH

Když byl roku 1954 uveden na benátském festivalu italský film SILNICE, vyvolal vzrušenou polemiku. Levicová kritika jej obvinila ze „zrady neorealismu“, vyčetla mu libovolné přetváření skutečnosti a únik do fantazie. Navzdory výhradám byl snímku udělen Stříbrný lev, který zahájil jeho úspěšnou cestu po dalších přehlídkách a festivalech (Oscar za nejlepší zahraniční film 1957 aj.).

Impulsem k natočení SILNICE byl pro Felliniho zážitek z natáčení filmu SVĚTLA VARIETÉ (1950, spolurežie Alberto Lattuada). V pauze si chtěl tehdy třicetiletý režisér odpočinout, a když se uchýlil do jednoho zákoutí, zahlédl tam dvojici kočovných artistů. Tento obraz propojil se svým přáním natočit příběh o potulném středověkém rytíři a se vzpomínkami na cirkus, které už „oživoval“ v právě vznikajícím titulu. V případě SILNICE se však všechny tyto vlivy proměnily do mimořádně působivé úvahy o lidském údělu.

Kočovný artista Zampano koupí za 10 000 lir naivní Gelsominu. Chce, aby ho doprovázela na cestě a pomáhala mu při vystoupeních. Ačkoli se Gelsomina snaží, Zampano k ní nenajde bližší vztah. Teprve setkání s provazochodcem, zvaným Blázen, přinese Gelsomině vzácné okamžiky štěstí. „Na světě není nic, co by nebylo k užitku. Kdyby tenhle kamínek nebyl nijak užitečný, pak by neměly cenu ani hvězdy...,“ vysvětlí jí Blázen, který brzy poté podlehne Zampanovi v hádce. Gelsomina, zdrcená jeho smrtí, upadne do tichého zoufalství a v tomto stavu ji Zampano opustí. O několik let později se dozví o její smrti. Tato zpráva v něm probudí neznámý pocit lítosti. Zpětně si uvědomí, co všechno ho s ní spojovalo.

Pro levicovou kritiku byli hrdinové filmu spíše ztělesněním duševních stavů než postavami z reálného života. Jejich symboličnost ještě umocňoval způsob, jak bylo zachyceno prostředí, v němž se pohybovali (kamera Otello Martelli). Holé pláně, opuštěné cesty, prázdné prostory... Stylizované obrazy jejich duše… Příznivěji SILNICI přijali katolíci, kteří neměli potřebu srovnávat ji se stagnujícím neorealismem. Viděli v ní podobenství o křesťanském milosrdenství, lásce, boží milosti a spáse.

Zcela zásadní bylo pro SILNICI obsazení role Gelsominy, jíž Fellini svěřil své manželce Giuliettě Masinové. Její hluboce procítěný výkon nepostrádal komické polohy, pro které byla přirovnávána k Charlie Chaplinovi. Jméno její hrdinky se stalo do takové míry pojmem, že bylo zaměňováno za skutečný název filmu. Hudební motiv, který pro ni napsal skladatel Nino Rota, se prodával na gramodeskách po celém světě.