NORMALIZACE ČESKOSLOVENSKÉ KINEMATOGRAFIE

Normalizace československé kinematografie probíhala paralelně s celospolečenskými,

tzv. konsolidačními kroky, které po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 začalo

prosazovat nové vedení komunistické strany v čele s Gustavem Husákem. Podobně jako

v jiných odvětvích také v českém filmovém prostředí docházelo k zásadním systémovým a

personálním změnám. Jejich cílem bylo uplatnit nad výrobou filmů přísnější ideologickou

kontrolu, z níž se v předchozích letech vymaňovala především mladší generace režisérů, těšící

se velmi vstřícnému přijetí na zahraničních festivalech.

Normalizace kinematografického oboru prakticky začala v září 1969 jmenováním

Jiřího Purše ředitelem Československého filmu. Po tomto aktu došlo k výměnám na

ředitelských postech u většiny významných podniků. V rámci Filmového studia Barrandov

byl zrušen tehdy velmi dobře fungující systém výrobních skupin (vedoucím jedné z nich byl

Pavel Juráček). Rychle proběhla ideologická revize rozpracovaných projektů. Několik právě

dokončených hraných titulů, které neprošly tímto sítem, se vůbec nedostalo do kin, mj.

SMUTEČNÍ SLAVNOST (r. Zdeněk Sirový), SKŘIVÁNCI NA NITI (r. Jiří Menzel),

VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (r. Vojtěch Jasný). Schvalování nových scénářů bylo

centralizováno. Takřka neomezená moc v této věci připadla ústřednímu dramaturgovi FS

Barrandov Ludvíku Tomanovi, přičemž nejdůležitější hledisko „kvality“ představovala

vstřícnost autorů k oficiální politice vládnoucí komunistické „elity“.

Za těchto podmínek dostávali více pracovních příležitostí přizpůsobivější, ale také

méně talentovaní režiséři, čímž se česká kinematografie v sedmdesátých letech ocitla

v hluboké tvůrčí krizi. Nejnázornější důkaz pokleslé profesionální úrovně kolaborující části

filmařské obce nabízejí tituly, jejichž autoři se snažili laciným a zcela lživým způsobem

„reflektovat“ nedávné události roku 1968 – HROCH (r. Karel Steklý, 1973), TOBĚ HRANA

ZVONIT NEBUDE (r. Vojtěch Trapl, 1975).

Nekontrolované zvůli dosazených úřednických kádrů napomáhala neprůhlednost nově

vzniklé situace, kdy vyřazení talentovaných režisérů z filmové výroby probíhalo skrytým,

neoficiálním způsobem. Většina z nich totiž zůstávala stálými zaměstnanci FS Barrandov

a byla ponechávána ve víře v možnost budoucí profesionální seberealizace. Ovšem opětovně

upravované scénáře nikdy nepostoupily do natáčecí fáze. Když postupně tato strategie

barrandovského vedení vycházela najevo, někteří z postižených tvůrců se rozhodli pro

emigraci (Jan Němec), jiní svolili k natočení politicky kompromisního díla (KDO HLEDÁ

ZLATÉ DNO, r. Jiří Menzel), které jim umožnilo věnovat se v budoucnu zajímavějším

tématům.

Autor textu: Jiří Horníček