ROK KLIDNÉHO SLUNCE

ROK SPOKOJNEGO SŁOŃCA

Year of the Quiet Sun

Po skončení 2. světové války se do polsko-německého pohraničí přistěhují dvě ženy: matka s dceru Emilií. Emilia se setkává s americkým důstojníkem a oba - nečekaně na prahu čtyřicítky - poznávají lásku. Mohou ji ale tito lidé, jejichž životy jsou zraněné intenzivním strádáním, ještě vůbec naplnit!

Po skončení druhé světové války se do polsko-německého pohraničí přistěhují z východu dvě ženy - matka s dceru Emilií. Emilia - ...

Po skončení druhé světové války se do polsko-německého pohraničí přistěhují z východu dvě ženy - matka s dceru Emilií. Emilia - polská aristokratka - se setkává s americkým důstojníkem Normanem, bývalým vězněm z koncentračního tábora, a oba nečekaně na prahu čtyřicítky poznávají lásku, která překonává jak jazykovou, tak kulturní bariéru. Jedinou možností, jak ji naplnit, je odejít přes zelenou hranici pryč, na západ. Mohou se k tomu ale lidé, jejichž životy a duše jsou poraněné intenzivním strádáním, vůbec odhodlat!
Příběh filmu je založený na základě skutečného vyprávění, které Zanussi zaslechl na jednom diskusním filmovém semináři. Ve své jednoduchosti navozuje dojem smutné romance čtyřicátníků, ale Zanussi do něho vsouvá výpověď podstatnější, a to přes postavy, jejich charakter, životní zkušenost, svobodné rozhodnutí a vzájemné vztahy. Pokud jde o formu, podržuje si onu dokumentaristickou schopnost pravdivosti, nahodilosti a prostoty svých předcházejících snímků. Dobře prokreslená atmosféra poválečného chaosu pak koresponduje s vnitřním neklidem hrdinů, kteří onen kýžený pokoj v duši mohou nalézt jen velmi obtížně.
Umělecká hodnota snímku byla oceněna na festivalu v Benátkách v roce 1984, kde Rok klidného slunce získal Zlatého lva, v dějinách polského filmu zcela poprvé. (pb)

"Všichni v realitu filmu post-válka je realita na hranicích, kde se vojenský řád se zhroutil v troskách, a to, co vyplývá z ní, je stále neznámý, tajemný, cizinec. Všechny postavy příběhy jsou zničené fyzicky a psychicky na válečné zkušenosti, a ne jsou schopni cítit chuť znovu svobody "- napsal o filmu Zanussi jeden z hostů. Mezi těmi, kteří spěchali k osudu města, absence sociálních vazeb, je jejich existence zaměřena pouze na přežití. V tomto světě plném vzájemného odporu, podezření, pocit klíčení Norman a Emilia je odsouzena k neúspěchu, a znaky nejsou schopni překonat svou osamělost.

Rok klidného slunce (1984)

Roger Ebert / 06.7.2003

Když herec Scott Wilson přijel do Polska, na natáčení filmu " Rok klidného slunce. "(1984), našel zemi ve fázi stále pomalé přestavby důsledků druhé světové války. "Válka byla pro ně v čerstvé paměti," říká, a chudoba a přídělový systém byl ještě dalšími zkušenostmi života. Možná to je důvod, proč Zanussiho film obsahuje takovou bezprostřední, hmatatelnou přítomnost: Příběh z roku 1946, ukazuje postavy začátku tak dlouhého poválečného období, žijící v ošuntělé místnosti z poloviny zničené budovy, zápasící o několik bochníků z místní pekárny, udávání bližních ve světě z úplatkářství a zrady. Co si pamatujeme o filmu, kdy milostnou scénou je to, že americký voják zakryje svým kabátem ženu, kterou miluje, aby jí nebyla zima

Wilson hraje muže jménem Norman, který je přidělen jako řidič do Komise, která má za úkol nalézt hromadný hrob amerických letců popravených nacisty. Zdá se, že armáda na něj jako by zapomněla a tak polovinu času tráví v džípu v opuštěné vesnici. Náhodou se setkává s Emilií. Hraje ji skvělá herečka Maja Komorowska , je válečná vdova, žijící s matkou (Ewa Dalkowska) v jedné místnosti, její sousedka Stella (Vadim Glowna) je prostitutka. Emilia se živí pečením dortů. Norman jí přináší dary: Tuby barvy, protože je malířka, a cukr, pro její koláče. Oni neznají navzájem své jazyky, ale rychle propadají lásce beze slov.

Zanussi obklopuje milostný příběh s detaily života v nově vznikajícím komunistickém režimu. V plejádě postav v jeho příběhu je nejvíce hnusný charakter dobře oblečený muž asi 40letý, úhledného střihu, teplého kabátu, s dobře uvázanou kravatou, který (i když to nikdy neříká,) zdá se být místním stranickým představitelem. To on přikáže svým dvěma neurvalcům, ukrást to málo, co si Emilia a její matka uložili ke splnění jejich snu - k útěku na Západ. S očí nespouští ani prostitutku, která spí s Němci, a která je Židovka, co přežila koncentrační tábory tím, že pracovala v nacistickém důstojnickém bordelu. "Nesuďte lidi," říká Emilia partajníkovi. "Nechte minulost minulostí."

Námluvy mezi Normanem a Emilií vyplňuje laskavost, sexuální naléhavost, oduševnělé pohledy několik anglických a polských slov. "Myslel jsem, že Norman by neměl být výmluvný muž," říká Wilson v rozhovoru na DVD filmu. "Neměl by záviset na dialogu,a i když by oni mluvili stejnými jazyky, on by neměl moc co říct."

Tento milostný příběh, sladký, je ale potemnělý pronikavou depresí oné doby. Matka umírá na infekci nohou. Prostitutka se stali obětí svých klientů. Emilie se zdráhá opustit Polsko, kam se konečně vrátila domů po letech jako bezdomovec. A za městem se odkrývá hrob mrtvých letců v zarážející a překvapující scéně, kdy jsou zkoumány jejich ostatky aby, v jakémsi pološeru se potvrdily důkazy jejich vraždy.

Filmařina, Slavomira Idziaka, je mistrovská v jeho použití světla a barev evokujících studené a smutné nálady filmu. Hnědá, černá, tmavě olivová a melancholie jsou pozadím bledých, podvyživených tváří. Zde je často jakýsi jasný zdroj světla, jako nějaká holá žárovka, aby nezářilo tvrdé světlo na postavy a zároveň je zahalovalo stíny. Kamera byla skoro vždy ruční, a jak jsme se dozvěděli z rozhovoru s Wilsonem, dokonce i sledování snímků se provádělo s Idziakem sedícím na vozíku s kamerou. Přesto jsme se téměř nikdy neuvědomili, že je ruční, místo aby posun jeho kamera byl nepřetržitý, jak nemoudří mladí američtí nezávislí režiséři dělají, pod dojmem, že oni našli užitečný styl, Idziak drží kameru pevněí. , Že to nevyhnutelně se pohybuje lehce, nepozorovaně, Že ty nevyhnutelně pohyby lehké, nepovšimnutelné, vytváří důvtipnou formu naléhavosti,, osobní angažovanosti, a my jsme byli upozorněni na Scorseseho přesvědčení, že zmčená kamera ve směru dolů je objektivní, ale kamery mírně se pohybující však jsou subjektivní.

Idziakova kamera miluje tváře herců a učí nás , jak se cítí: Komorowska, se smutnýma očima, zobrazuje velkou únavu, ale její smyslné rty nemohou zakrýt radost a překvapení, když zjistí že G.I. přišel navštívit jí, a ne Stella. A Wilson, který se často zdá být naplněný velkou melancholii, a který hraje jednoduchého vojáka jako člověka odhodlaného být dobrý. Možná, že jedním z důvodů, proč chce zachránit tuto žena je vysvětleno nočními můrami, v nichž jako vězeň Němců, znečistí ze strachu své kalhoty. To je skvělý výkon Wilsona, zatím nevyužitého Hollywoodem, jehož debut byl " In Cold Blood "(1967) a jehož práce zahrnuje" The Right Stuff "(1983) a" Shiloh "(1996).

" Rok klidného slunce. ", který vyhrál Zlatého lva za nejlepší film na filmovém festivalu v Benátkách 1984, nebyl navržen na OSCARA, protože polská vláda bojkotovala odělování Oscarů poté, co filmy Andrzeje Wajdy , byly k polskému režimu velmi kritické. Zanussi, narozen roku 1939, o nic menší kritik komunistického režimu a (s Komorowskou) silný stoupenec hnutí Solidarita, uspěl v natáčení filmů, protože, jak vysvětluje s tichým úsměvem, "já jsem byl diplomatický."

Opravdu on otevřel ve Varšavě filmové studio, které používalo peníze vlády, aby natáčel protivládní filmy, se skrytými zprávami Poláci neměli při překladu žádné problémy. Zanussi, blízký přítel papeže Jana Pavla II, zfilmoval jeho hru "Náš Bůh je bratr" v roce 1997, opět výběrem Scotta Wilsona jako hvězdy filmu.

Jako producent i mentor, Zanussi pomohl inspirovat novou generaci polských filmařů, včetně Krzysztofa Kieslowského (Zanussi hráll v jeho "Camera Buff"), a Agnieszky Holland (ona začala jako jeho asistent). Spolu s Wajdou, Andrzejem Munkem a jinými, vy tvořili Kino morální úzkosti, s cílem vytvářet skupiny filmů o dilematu být dobrým člověkem ve špatném čase. Kieslowského "Desatero", 10 hodin filmú o etických dilematech, Je Zanussiho je paralelou "Víkendových příběhů," osmi filmů, také o neuskutečnitelných morálních situací.

Jedním z pozoruhodných vlastností " Rok klidného slunce. "je způsob, jakým vypráví svůj příběh lásky, aniž by se uchylovat k záměrům levných romancí. Jsou to lidé dva středního věku, kteří přečkali nevýslovné bolestivé zážitky; v jediném okamžiku, Emilie se ptá svého kněze, "Může mít člověk právo na štěstí?"

Jediná odpověď, kterou tento duchovní považuje za rozumnou, je to že dotyčná osoba musí chtít být šťastná.. To je něco, co Emilinina matka ví, a Ewa Dalkowska je světelný jako umírající žena trochu sentimentu, skvělý humor a tvrdý realismus, který vybízí k romantice a zoufá si, že její dcera nebude jednat rozhodně, aby přijala lepší budoucnost.

Pokusím se diskutovat o konci filmu, aniž bych odhalil, jak se příběh uzavírá. Je to jakási představa výjevu, který se koná v Monument Valley, kde John Ford natáčel své velké westerny, a vskutku ten film která Emílie a její matka zmiňují je z filmu "Přepadení."