BALADA O NARAJAMĚ

 Narayama Zlatou palmou oceněný film od japonského režiséra Šoheje Imamury Balada o Narajamě. Díky tomuto rozhodnutí se totiž západní, zejména francouzská veřejnost seznámí s dílem, jež by mělo jinak pramalou naději na uvedení v širší distribuční síti. Šohej Imamura je autorem dobrých dvou desítek filmů (z nich Eidžanaika získala v roce 1982 diplom festivalového výboru XXIII. MFF v Karlových Varech), ale i na Západě je dosud prakticky neznám, zastíněn popularitou svého vrstevníka Nagisy Ošimy.

Balada o Narajamě, vybraná pro canneskou soutěž, byla zakoupena nezávislou malou distribuční společností Gerick Films teprve tři dny před vyhlášením cen: ukázalo se, že její představitel Jean Hernandez, známý milovník filmu, měl dobrý čich, protože Zlatá palma rázem učinila z jeho investice dobrý obchod. Balada o Narajamě nás přenáší do Japonska blíže neurčené doby, nicméně zřejmě vzdálené, do vesnice, v níž panuje zvyk odnášet lidi, kteří dovršili sedmdesát let, na blízkou horu Narajama, aby tam vyčkali smrti. Téma tedy v podstatě stejně choulostivé, jako filmy o tabuizované lásce vždyť na první pohled jde o nehumánní přístup ke stáří. Šohej Imamura však vytvořil na toto téma působivou úvahu o zákonech zrození a zániku, věčného koloběhu přírody, do jejíchž čtyř ročních období je zasazen příběh Orin, ženy, která s moudrou rezignací nejenom přijímá svůj úděl, ale dokonce ho sama přivolává.

Ve svých devětašedesáti letech se rozhodne vykonat přípravy k odchodu ze světa: vyhledá ovdovělému synovi novou ženu, jež ji zastoupí v práci, rozloučí se se svými blízkými a doslova přinutí vzpouzejícího se syna, aby ji na zádech odnesl tam, kde se bělají kosti jejích předků. S mistrovstvím, jež jsme si mohli ověřit už v Eidžanaice, proti níž je Balada o Narajamě dramaturgicky sevřenější, a proto účinněji vystavěná, mísí tvůrce prvky do makro detailů zdůrazněného přírodního dění s prvky výrazně symbolickými. Jeho obraz života spjatého s tradicí, v mnohém krutou a nepochopitelnou modernímu Evropanovi, strhuje směsicí krásy a barbarského násilí a vyúsťuje prostřednictvím aktu hrdinkou svobodně přijaté neodvratnosti lidského osudu v jakousi polemiku se současnými, zdánlivě humánnějšími praktikami odkládání starých lidí do kolektivních zařízení. Společnost chudé horské vesnice, kterou Imamura zachycuje, je k podobnému vyhošťování svých neproduktivních členů nucena nedostatkem potravy.

Co nutí dnešní prosperující společnosti k tomu, aby staré lidi vyhošťovaly ze středu rodin, kde pro ně v dřívějších patriarchálních dobách bylo zákonitě vyhrazeno místo, jako vy se ptal autor Balady o Narajamě Vítězství Šoheje Imamury bylo víceméně nečekané, vzhledem k tomu, že o Zlatou palmu se nepokrytě ucházeli přinejmenším dva další tvůrci, kteří byli navíc oba přítomni, zatímco Imamura nebyl ochoten opustit Japonsko, aby tu případně hájil své barvy tak vehementně, jako to činili Robert Bresson a Andrej Tarkovskij. Snad právě to, že oba na tiskových konferencích po svých filmech až demonstrativně zdůrazňovali, nakolik si osobují právo na nejvyšší ocenění, přimělo porotu, aby šalomounsky udělila jejich filmům ex aequo Cenu za autorský film. Bylo zajisté těžké rozhodovat mezi penězi nestora francouzské kinematografie Roberta Bressona a Nostalgií jeho o hodně mladšího, ale neméně osobitě vyhraněného sovětského kolegy. A protože rukopisy obou, byť diametrálně rozdílné, mají právě tolik přívrženců jako odpůrců, byl výrok poroty vcelku oprávněný. (oficiální text distributora)

www.csfd.cz

oooo O oooo

Balada o Narajamě recenze

Publikováno: 4.8.2003

Pychologický příběh z horské vesnice o zrození, životě a smrti. Šóhei Imamura natočil dramaticky sevřené dílo, pevně zasazené do přírodních reálií v průběhu jednoho roku (úvodní pasáž tvoří letecké záběry zasněžené krajiny, které se posléze zaměří na malou podhorskou vísku, skládající se jen z několika domků) Šóhei Imamura natočil dramaticky sevřené dílo, pevně zasazené do přírodních reálií v průběhu jednoho roku (úvodní pasáž tvoří letecké záběry zasněžené krajiny, které se posléze zaměří na malou podhorskou vísku, skládající se jen z několika domků). Volně žijící zvířena - od ptáků až po hmyz - se přitom stává jakýmsi kontrapunktem událostí, odehrávajících se mezi lidmi (pro ústřední hrdiny vyprávění jsou důležité, významotvorné okamžiky někdy snímány právě se zvířaty v popředí). Ať již odrážejí lidské počínání (soulož provází páření, ohrožení symbolizuje útok dravých ptáků), nebo je předznamenávají (ochranitelský had, magicky hlídající každou usedlost, opouští své místo a plazí se ven, naznačuje blížící se pohromu, která takto opuštěnou rodinu postihne).

Vesnická pospolitost je v přísné podřízenosti pradávným tradicím, které velí, že každý starý člověk, jenž se přiblížil sedmdesátým narozeninám, musí být odnesen k posvátné hoře Narajamě, aby tam zesnul. Poměry si vynutily změnu mravních priorit: prohřeškem není vražda novorozence kvůli jeho nadbytečnosti, ale krádež potravin, která se trestá smrtí. Počet obyvatelstva reguluje kruté omezení - dostatek jídla. Žití v souladu s pradávnými příkazy předků koresponduje s magickým vnímáním světa, s vírou v převtělování lidských bytostí, s vírou v duchy. Uhrančivé větrné poryvy korunou stromu či houštinami jsou dosahovány obrazovou stylizací, jakýmsi fázovým posunem, kdy se pohyb zpomaluje a nabývá nadreálného rozměru.

Na první pohled by se mohlo zdát, že vztahy mezi lidmi poznamenává absence soucitu, avšak poslušnost vůči tradici je v tomto směru důležitější, neboť zajišťuje přežití práceschopných eliminováním všech, kteří již nemohou přiložit ruku k dílu. Proto si dosud vitální a soběstačná stařenka Orin vytlouká přední zuby, aby tak dala najevo své nemohoucí stáří. A je to právě ona, kdo si přes nesouhlas svých blízkých vynutí obřadnou cestu k posvátné hoře. Stává se nositelkou rodové moudrosti, vstřícně přistupující ke každému, kdo se chová i k ní bez opomínání závazných mravů.

Současně je akcentován i komediální motiv "Smraďocha", jednoho z Orininých synů, který zažívá trable s navazováním známostí. Z nedostatku příležitostí chodí ulevovat si ke staré feně souseda. Najde si milenku se znetvořenou tváří, ale končí tragicky i se svou zlodějskou rodinou. Když jej opomine pohledná žena, která souložemi se všemi muži vesnice odčiňuje dávné rodinné prokletí, Orin mu dokonce sežene starou vdovu, která naštěstí ztratila čich.

Zatímco velká část vyprávění přibližuje život na zcela osamocené vesnici, život naplněný tvrdou prácí, nuzotou a strachem z hladomoru, závěrečnou pasáž tvoří samotná cesta na Narajamu - včetně hrůzného pohřebiště pokrytého vybělenými skelety. Podmanivé podzimní scenerie, nasáklé vlhkostí a čekající na první sněhovou přikrývku, tak získávají nečekanou pointu. Ostatně vizuální postižení přírodního rámce, závěje, bahno i jasná zeleň, soumrak i chladné slunečno, to vše dosahuje mimořádně působivé souhry, podpořené i režijním mistrovstvím. Po motivické, herecké ani vypravěčské stránce nelze filmu vytknout žádný závažnější prohřešek. Balada o Narajamě tak zůstává jedním z nejsugestivnějších japonských filmů, které v 80. letech vznikly.

Imamura spojil v jeden celek dva Fukazawovy romány (Balada o Narajamě líčí příběh staré ženy, kterou její syn odnese k posvátné hoře, aby tam - jak velí tradice - zemřela, Lidé z Tohoku vyprávějí o páchnoucím vesničanovi a ovdovělé ženě), z nichž každý byl v minulosti samostatně zfilmován: Balada o Narajamě Keisuke Kinošitou, Lidé z Tohoku Konem Ičikawou - oba shodně na konci 50. let.

Jan Jaroš