DUBEN 2011 - TOULKY FILMOVOU EVROPOU - MAĎARSKO

Maďarský státní znak

TO NEJLEPŠÍ Z MAĎARSKÉHO FILMU - DO ANKETY BYLY ZAŘAZENY FILMY: PODZIMNÍ ALMANACH, ČLOVĚK BEZ OSUDU, MEFISTO, ČAS SE ZASTAVÍ

Maďarská kinematografie

Maďarská kinematografie

, první filmové představení uspořádal v roce 1896 v Budapešti architekt S. Sziklai, 1901 natočil režisér Béla Zsitkovszky (1867 – 1930) první film Tanec, 1912 realizoval herec a režisér Mihály Kertész (později M. Curtiz) první celovečerní hraný film Dnes a zítra. Oficiální filmová produkce se rozvinula po roce 1915, kdy vzniklo několik nezávislých filmových společností (mj. Corvin, Star, Transylvania, Phönix). V předválečném období byla pro maďarskou kinematografii příznačná záliba v „čardášových“ operetách, aristokraticko-statkářském prostředí a melodramatismu, častým námětovým zdrojem byla domácí literatura. Nepříznivá ekonomická a politická situace způsobila, že během 20. a 30. let odešla do zahraničí řada schopných filmařů, z nichž mnozí

se prosadili v Hollywoodu (M. Curtiz, Béla Lugosi, 1882 – 1956) nebo v Evropě (A. Korda, Géza Bolváry, 1897 – 1961; B. Balázs). Úspěch získal film Někde v Evropě (1947) o dětských obětech války, na jehož režii se s Gézou Radványim (1907 – 1986) podílel i teoretik B. Balázs. Po 2. světové válce se filmová tvorba orientovala na problematiku sociální proměny vesnice a města, s reminiscencemi na útlak a třídní konflikty za horthyovského režimu. Po znárodnění maďarské kinematografie v roce 1948 se ještě uplatnili tvůrci starší generace (Frigyes Bán, 1902 – 1969; László Ranódy, 1919 – 1983; Zoltán Várkonyi, 1912 – 1979), ale v 50. letech se do popředí dostali režiséři Félix Mariássy (1919 – 1975, Malé světlé, Legenda z předměstí, Bezesná léta), Z. Fábri (Kolotoč, Pan profesor Hannibal, Služka), K. Makk (Liliomfi). Po politické krizi v roce 1956 se zájem soustředil na analýzu politického vývoje země a snahu vystihnout „filozofii“ zdrojů krutosti „bílého teroru“. Tímto směrem, se zaměřením na zkoumání složitých mechanismů moci, se vyhranila tvorba M. Jancsóa (se scenáristou G. Hernádim), „choreografizujícího“ režijní postupy v historickém cyklu (Beznadějní, Hvězdy na čepicích, Ticho a křik, Lid dosud prosí, Allegro barbaro). Zážitky generace vstupující do uvědomělého života v 50. letech zachytili I. Szabó (Čas snění, Otec, Sázka na iluze), Pál Sándor (* 1939, Panáci na zdi, Drahá Šariko); oba se posléze obrátili v originálně evokovaných vizích k tématu války a fašismu ve filmech Vzpomínka z Herkulových lázní, Zbav nás od zlého (P. Sándor), Vypůjčený domov, Mefisto, Plukovník Redl, Hanussen (I. Szabó). Osudy venkova se zabýval Ferenc Kósa (* 1937, Deset tisíc sluncí), István Gaál (* 1933, Mrtvý kraj). Nad identitou osobnosti se zamýšlel v poeticky a výtvarně laděných filmech Z. Huszárik (Sindibád, Malířův svět). Profesionální kulturou a zájmem o aktuální problémy se vyznačuje tvorba Lívie Gyarmathyové (* 1932), G. Maára, Gézy Böszörményiho (* 1924), Sándora Sáry (* 1933), Pétera Gothára (* 1947). Téma tragických politických „přehmatů“ rozvinuli Pál Gábor (Vera Angiová), András Kovács (* 1925, Hřebčinec), P. Bacsó (Svědek, Léto na horách). Psychologickým sondám do citových problémů mladých žen se věnuje zejm. M. Mészárosová (Adopce, Devět měsíců, Dědičky, Embryo). Pro další rozvoj maďarské kinematografie bylo významné zřízení Studia Bély Balázse (1961), určeného mladým tvůrcům. Mezinárodního úspěchu dosáhli také režiséři, kteří se zaměřují na etickou problematiku společenských a mezilidských vztahů v minulosti i současnosti, preferují mladé hrdiny a výtvarně stylizovaný nebo paradokumentární styl: G. Bódy (Pohlednice z Ameriky, Narcis a Psyché, Noční píseň psa), György Szomjas (* 1940, Lehké ublížení na těle, Navrtávač zdí), Ferenc András (* 1942, Sup, Velká generace), Géza Bereményi (* 1946, Učedníci, Cena zlata), Pál Erdöss (* 1947, Princezna, Od deseti k pěti). Vedle tvorby mladší generace si během 80. a 90. let udržují vysokou uměleckou úroveň také filmy starších tvůrců: I. Szabó (Setkání s Venuší, Milá Emmo, drahá Bobi), M. Jancsó (Sezóna příšer, Horoskop Ježíše Krista). Ročně se natáčí kolem 40 celovečerních hraných a 50 dokumentárních filmů.

↑ nahoru

 

Szabó

Režiséři, autor: Mike, Sobota, 12. 01. 2008

István Szabó, maďarský filmový scénárista, režisér a občasný herec, začínal jako rozhlasový reportér. Narodil se 18. února 1938 v Budapešti a zanedlouho oslaví 70. narozeniny. Vystudoval režii na prestižní maďarské Akademii Art of Theatre and Film (obor režie) a za svůj diplomový film Klavír na nábřeží (Koncert) získal v roce 1963 ocenění v Cannes. Zde byl oceněn i jeho krátký film o mladých lidech Te (Ty).

komentáře (0)

Roku 1964 natočil svůj první dlouhý hraný film Almodozások kora (Čas snění), vážné zamyšlení o postavení mladých vysokoškoláků ve společnosti. Tento film mu vynesl na festivalu v Locarnu Stříbrného leoparda a na maďarském filmovém festivalu cenu poroty pro nejlepšího režiséra, zároveň ho ustanovil přední postavou nové generace maďarských filmařů.


Za svoji kariéru nasbíral nesčetné množství cen a nominací např. Cena poroty (Locarno) a Cena pro nejlepšího režiséra (Maďarský národní filmový festival) za film Otec (Apa, 1966), Oscar pro nejlepší zahraniční film, cena FIPRESCI za nejlepší scénář (Cannes) a cena Film Critics Awards (z Anglie, Itálie a Polska) za film Mefisto (Mephisto, 1981), Stříbrný Medvěd (Berlin) a cena European Screenwriter Award za film Milá Emmo, drahá Bobi (Sweet Emma, Dear Böbe, 1992).


Z dalších filmů jmenujme: Szerelmesfilm (Sázka na iluze, 1970), Tuzoltó utca 25 (Hasičská ulice 25, 1973), Budapesti Mesek (Budapešťské povídky, 1976), Bizálom (Vypůjčený domov, 1979), Redl Ezredes (Plukovník Redl, 1984), Hanusssen (1988), Meeting Venus (Setkání s Venuší, 1991), Sluneční jas (Sunshine, 1999), Na miskách vah (Taking Sides, 2001), k němuž napsal scénář Ronald Harwood.


Mezi Szabóovi oceňované krátkometrážní filmy patří: Variations on a Theme (1961), Concert You (1963), Dream About a House (1972).


Pro TV natočil filmy Offenbach’s Secret (1996), The Green Bird (1980), Catsplay (1983), Bali (1984). Szabó je také uznávaný divadelní režisér, režíroval několik oper včetně Tannhäusera (pro Pařížskou Operu), Borise Gudunova (pro Operu v Leipzigu) a Il Trovatore (pro Vídeňskou Státní Operu). Kromě těchto aktivit je Szabó často zván jako profesor na různé filmové školy včetně Londýna, Berlína a Vídně, kde učí filmovou historii. Někdy vystupuje pod jménem Stephen Taylor.


V roce 2005 natočil opojnou kombinaci rozpustilé komedie a důvtipného dramatu, Božská Julie. V hlavních roli se objevili Annette Bening a Jeremy Irons. Film vypráví příběh o vynikající herečce, ženě ve středním věku, která musí vyřešit svoji roli, jak na jevišti, tak i mimo něj.


István Szabó přednáší na vysokých filmových školách v Budapešti, v Berlíně a v Londýně.


Čeští diváci mohli Istvána Szabó vidět ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále, kde si zahrál postavu milionáře.

 

 

Maďarský film zápasí o místo na slunci

Autor: Radovan Holub [články autora]

 

Maďarům bychom mohli závidět. Maďarský film je spolu s polským filmem nejlépe viditelný v krajině postkomunistických zemí. Můžeme se dohadovat, jestli je to tím, že maďarský Miloš Forman, tedy oscarový režisér István Szabó, žije v Maďarsku a věnuje se jeho propagaci v zahraničí. Je to možná díky osmdesáti významným  i méně významnými festivalovým cenám pro maďarské filmy za rok 2009. Nebo je to přijatým filmovým zákonem, který umožňuje plnit  hlavní podpůrný fond -  Veřejnou nadaci pro film, penězi z různých zdrojů (u nás by tomu finanční experti řekli dvojí zdanění, což je u nás  hlavní argument proti přijetí filmového zákona)?  Tři hlavní maďarské fondy pro podporu filmu operují dohromady úctyhodnou částkou kolem 35 mil. Euro na rok. Ročně jde do premiéry zatím stabilně kolem 25 celovečerních filmů, situace tu není tak drastická jako třeba v Německu nebo ve Švýcarsku, kde hotový film je mrtvě narozené dítě - často vůbec nenajde distributora. 

 

Maďarské filmy měly v roce 2009  hezkých 12 procent  podílu na trhu. Druhý nejúspěšnější  maďarský film roku 2009, muzikál Made in Hungaria, ne nepodobný Hřebejkovým Šakalím letům, skončil na druhém místě žebříčku s 225 000 diváky (běžel na MFF Karlovy Vary 2009) a nejúspěšnější film loňska je komicko-eroticko-mafiánský thriller o zadlužených maďarských mladících v Americe, kteří se rozhodnou natočit kvůli dluhům porno. Film se jmenuje A Kind of America 2 a skončil v roce 2009 s rekordem 450 000 diváků.

 

Maďarský filmový týden (2.-8.2.2010) uvedl 16 celovečerních filmů plus 10 celovečerních filmů, které filmoví producenti natočili  pouze pro televizi. Z těch šestnácti je nejméně pět takových, že stojí za velký kus řeči. Jsou to filmy natočené jiným než televizním jazykem, hodně obrazové nebo hodně odvážné. Maďarsko-švýcarsko-rakouský horor The Kamera Murderer (Vrah s kamerou, režie Róbert Pejó)  se odehrává v milionářské vile u Neziderského jezera, v místech, kde dřív probíhala ostře střežená hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. Dnes je tam natur pur, kus země obývané neustále kuňkajícími žábami, které je filmu slyšet víc než filmovou hudbu. A lány vysokého, nekonečného rákosí, jedinečná kulisa filmového tajemna. V obydlí se sejdou dva páry úspěšných mladých lidí, jeden z Budapešti a druhý z Vídně. A zatímco tihle čtyři pijí tokaj a hrají karty, v okolí se ztratí tři děti.  Jak se ukáže, děti se staly obětí amatérského snuff filmu natáčeného pro internet, tedy snímku, v němž v průběhu děje někdo reálně zemře. Jestli děti zemřely pádem z bývalé strážní věže na státní hranici, kam je vrah donutil vystoupit nebo jinak, zůstává nejasné. Okolí češe policie, lítají vrtulníky a dva páry v milionářské vile jsou stále víc nervózní. 

 

Do světa manipulací

 

Černé barvy hororu si přišlo publikum rozptýlit na film Team Building v režii talentované Réky Almásiovej. Někde v hotelu mimo město probíhá školení nějaké velké firmy. V rámci posilování kolektivu chodí účastníci kolem dokola a drží mezi sebou míče, nevšední zážitek pak hodnotí, načež  britský školitel hodnotí je.  Lektor hovoří o tom, že „musíme být otevření“, „pomáhat si“ a „podívat se do zrcadla, abychom se změnili“ a neustále opakuje,  jak se od vnitřní motivace přechází ke spontánně kreativní komunikaci a jak každý musí znát svou cílovou skupinu. Nikdo tomuhle vymývání mozků pomocí pouček moc nerozumí, ale všichni dělají, že jo. Nakonec přijde hlavní poučka: „Všichni jsme jen produkt. Vždycky záleží na packagingu.“  Nikdo lektora nepošle k šípku, ostatně naslouchání lektorům Večerní univerzity marxismu-leninismu i lektorům  moderní komunikace (o něco chytřejším) máme nějak v krvi už řadu let. Jeden z nejagilnějších členů skupiny je starý učitel, který se snaží zavděčit co může a usilovně tmelí kolektiv. Když se jeden z mladých účastníků teambuildingu vzbouří a říká, že je to jen pokročilý způsob, jak se přizpůsobit a lézt do zadku nadřízeným, lektor ho dostane na chytáku s čísly a odstraní ho z kolektivu jako veš. „Ani dítě nezplodíš sám!“ volá za ním vítězně a ostatní houfně přisvědčují. Ve světě teambuildingu se rodí týmy a rozpadají osobnosti.

 

Maďaři žijí manipulacemi dnešního svata. Czukor Show (Tamás Dömötör)  je výtečně nasnímaná talk show se zvanými hosty – manžel, manželka, milenka, sestra a muž, který jim půjčuje byt. V talk show se probírá, jak muž žije se dvěma ženami a nestará se o nemocnou matku, vychází na povrch těhotenství a pere se nejšpinavější prádlo. „My jen urychlujeme to, co by se stejně jinak stalo,“ říká moderátor Milán Czukor.  Pozvaní švédští hosté jsou z této „hranice bourající show“ konsternováni, načež dávají šéfovi studia velkou zakázku. Moderátor  i lektor teambuildingu jakoby říkali: před naším světem není úniku, my jsme vítězové a dokud budou média ovládaná penězi a počtem diváků a reklamou, do té doby to bude takhle. (Zvlášť zajímavé pro lidi, co zažili socialismus s jeho kontrolou lidí a médií pomocí ideologie a vědí, že tohle bylo ještě horší). 

 

Dva póly Evropy

 

Vítězný film Maďarského filmového týdne – Bibliotheque Pascal (Pascalova knihovna, režie Szabolcs Hajdu)  líčí příběh rumunské Maďarky Mony. Ta odejde od  své tříleté dcery a od svého otce se nechá  prodat do londýnského klubu umělců, homosexuálů a další smetánky, vyhledávající exkluzivní vzněty. V jednom z pokojů tu vystupuje jako Johanka z Arku. Aby přežila, šéf klubu jí píchá drogy, občas jí někdo nafackuje, občas si ji někdo koupí na erotické radovánky. Pokoje jsou vybaveny dekadentními a rafinovanými uměleckými předměty jako svíčky, kříže a panenky. V prézentu film líčí, jak Mona, která je už  zpátky v Rumunsku,  se snaží dostat svou dceru zpátky – ta byla mezitím dána do ústavu na převýchovu.

 

Režisér Szabolcs Hajdu říká o tomhle zvláštním maďarsko-rumunském světě: „Story Mony jsem napsal před pěti lety. Žil jsem tehdy v Rumunsku. Každý den jsem byl konsternován světem Balkánu, kde koně Cikánů mrzli v minus třiceti stupních, kde ortodoxní kněz řídil černou audinu a žehnal husám, vejcím a paklíkům peněz. Je to svět, ve kterém policie může být uplacena krabičkou pudinků, kde si vykladači osudu  a obchodníci se zázraky dělají placenou inzerci v novinách, kde pohromadě žijou  Maďaři, Cikáni, Rumuni, Arméni, Němci, Turci a Rusíni. Je to místo, kam Holanďané přijíždějí nakupovat pozemky, odkud etničtí Maďaři utíkají zpátky do Maďarska a odkud se Rumuni snaží emigrovat do zemí, kde se mluví románskými jazyky. Odtud jsou mladé ženy zavlékány do Itálie, Španělska, Německa a Francie – a nedokáže to změnit ani Evropská unie.  Příběh sexuální otrokyně, o které jsem pak natočil film, mně vyprávěla bufetářka v divadle. Zažila to na vlastní kůži – cestu z Rumunska přes Vídeň do Londýna. Něco jsem převzal, něco jsem zažil sám, něco mi vyprávěl někdo jiný, něco jsem domyslel. Jisté je jedno: Rumunsko má nejvyšší emigraci mezi evropskými zeměmi a Rumuni většinou odcházejí kupodivu do Velké Británie. Tyhle dvě země znamenají dva póly Evropy. Dva póly, vzdálené zeměpisně i kulturně. Jsou to dva hlavní
Vytvořeno 30.3.2011 10:38:08 - aktualizováno 30.3.2011 10:44:20 | přečteno 3717x | kino
load