HISTORIE ČESKÉHO FILMU

Střípky z filmové historie

30' - Hvězdná léta třicátá

Hvězdy mluví a zpívají. Z filmového plátna zní Chlupatý kaktus, ale i songy „tří strážníků“ z Osvobozeného divadla. Režírují Martin Frič, Karel Lamač, stále více ovšem zainteresován v Německu; režírující spisovatel Vladislav Vančura pojímá filmování jako tvůrčí proces. O stejné usiluje Josef Rovenský, jehož Řeka vytváří lyrický styl v naší kinematografii. Světovou proslulost získá Gustav Machatý díky skandálům kolem Extáze.

Komikům kraluje Vlasta Burian, ale chodí se i na Huga Haase, Jindřicha Plachtu, Oldřicha Nového nebo Věru Ferbasovou, která začínala u krále komiků jako sekretářka. Velké hvězdy? Adina Mandlová a Lída Baarová, která se stane hvězdou i v nacistickém Německu a veřejně prohlašuje, že Češkou už moc není, když se jí zdají německé sny.

Herec Josef Gruss vymyslí bonmot, že „Baarová má oči madlové, Mandlová má oči barové“.

Z mladých milovníků je vybrán na stáž do Hollywoodu Antonín Novotný, který v závodní jídelně společnosti s řvoucím lvem ve znaku okukuje při obědech své idoly a nechává si je podepisovat do památníčku.

V anketě čtenářů Kinorevue o českou filmovou hvězdu ovšem vítězí Antonie Nedošínská a Theodor Pištěk, jejichž rázovité a rozšafné manželské páry oslavovaly životní styl prostých lidí a lidí třetího stavu – a právě tito občané tvořili většinu publika.

Těmto divákům se předkládaly zfilmované operetky a románky o tom, jak hezké a hodné dívky (Hana Vítová, Zita Kabátová), byť chudé, přijdou ke štěstí s hezkými a hodnými pány, alespoň trochu bohatými (Rolf Wanka, Jiří Dohnal).

Lidovou zábavu a podívanou dobře točil Vladimír Slavínský – rychle, proto levně. Pan režisér tvrdil, že vydělává na umělecké filmy Otakara Vávry. 

40' - Hvězdná léta čtyřicátá

Dekádu čtyřicátých let rozdělil konec války na dvě části. Nápadný je velký pokles produkce. Nejprve se o to postarali němečtí okupanti, po zestátnění kinematografie v srpnu 1945 prostě nebyly náměty pro filmy nové doby, a to nejen veselohry.

Po „vítězném" únoru se začaly točit agitační a budovatelské veselohry, které nahradily společenské komedie z dřívější doby.

V době protektorátu byli hlavními veseloherními režiséry Martin Frič, Vladimír Slavínský a Miroslav Cikán. Jednou si to zkusil i Oldřich Nový, který měl praxi divadelního režiséra. Vážné filmy natáčejí Otakar Vávra a jeho největším konkurentem je František Čáp. Náměty se hledají v klasické literatuře, která oslavuje prosté hrdiny z chaloupek, lopotící se v bázni boží na chléb svůj vezdejší. Okupanti říkají této ruralistické tematice „krev a půda“.

Hvězdy? Gustav Nezval, Marie Glázrová, Nataša Gollová, Jiřina Štěpničková, Vlasta Matulová, Otomar Korbelář, Svatopluk Beneš. Popularitu získává také sestra Lídy Baarové Zorka Janů.

Saša Rašilov napíše námět k filmu Přijdu hned, v němž hraje hlavní roli. Film se dotočí pod dohledem gestapa, které po poslední klapce deportuje Annu Letenskou do koncentračního tábora, kde je popravena. V koncentráku umírá i Karel Hašler. 

Oldřich Nový kraluje mezi komiky, často s partnerkou Natašou Gollovou.
Žel, mnohé hvězdy, ale i režiséři, kameramani a skladatelé se nechají zlákat vyššími honoráři k účinkování ve filmech produkovaných říšskou firmou Pragfilm. Musí ovšem mluvit brilantně německy a do německé podoby si upravit i jména.

Po osvobození nastane průvan, který vane až do únorových dnů a přirazí dveře mnoha hvězdám i některým režisérům.

Politické změny a s nimi spojené žánrové proměny v produkci odstavily mnohé herce, ale převážně herečky.  Adina Mandlová, Lída Baarová, Jára Kohout i Jiří Voskovec emigrovali, vrátit se nechtěl ani Hugo Haas, i když byl zván.

Jaroslav Marvan oblékl montérky, k převleku ze smokingu do pracovního oděvu se chystal i Oldřich Nový.

50' - Hvězdná léta padesátá

Agitovalo se, budovalo i úderničilo - a to s veselou myslí a za zpěvu optimistických písní. Garderobiéři zajišťovali "kostýmy" v prodejnách s pracovními oděvy. Diváci sice říkali, že je v kinech bolí ruce, ale protože bylo málo televizních koncesionářů, sesbíraly domácí filmy, nejen veselohry, milionové davy diváků.

V té době se zakládalo díky Pyšné princezně na tradici české filmové pohádky, pro kterou se stal charakteristickým znakem humor. Díky příběhu o napravené princezně Krasomile se rodí hit Rozvíjej se, poupátko, hvězdami se stávají Vladimír Ráž a Alena Vránová, kteří stejně jako na plátně slaví svatbu.

Když se někdo odvážil kritizovat, jako Vratislav Blažek v pohádkové komedii Tři přání, diváci si museli na film pár roků počkat.
Ministr informací Václav Kopecký slíbil platit zlatem za dobrou "novou" veselohru.

Státní pokladna ušetřila. Martin Frič se dostal díky Císařovu pekaři a Pekařově císaři do bývalé formy (z filmu byl ovšem odvolán režisér Jiří Krejčík). Dvě veselohry režírovali společně Elmar Klos a Ján Kadár.

Režírovat začali bratři Josef a Jaroslav Machové, ale samostatně. Chvíli režíroval Václav Wasserman, v předválečné éře nejproduktivnější veseloherní autor.

Václav Krška zobrazuje osudy slavných velikánů, šrámkovským Stříbrným větrem dá zazářit Eduardu Cupákovi a Janě Rybářové, která si ale jako mladičká bere život.

Na benátském festivalu o jediný hlas prohrává se Sophií Lorenovou Jiřina Šejbalová, díky stejnému filmu, Vlčí jámě, sklízí ovace přítomných i mladá Jana Brejchová.

Králem komiků se stal Jaroslav Marvan, a nejen proto, že umřeli Jindřich Plachta, Saša Rašilov a posléze i ten, jemuž dříve příslušel vladařský majestát - Vlasta Burian.

Prosadili se i mladí - a bylo jich hodně: Stella Zázvorková, Miloš Kopecký, Lubomír Lipský, Miroslav Horníček, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Rudolf Hrušínský.

Přehlédnout nešlo ani dva chlapce a následně výrostky - Vladimíra Pucholta a Václava Postráneckého. Ale jejich čas měl teprve přijít.

60' - Hvězdná léta šedesátá

Nejslavnější desetiletí v dosavadní historii českého filmu.  K posledním výkonům se vzepjal Martin Frič, který dal zazářit především Jiřině Bohdalové a Jiřímu Sovákovi. První housle však již hráli mladší: Oldřich Lipský, Zdeněk Podskalský, Bořivoj Zeman. A dařit se začalo ještě mladším například Václavu Vorlíčkovi.

Šedesátá léta ovšem poznamenali tvůrci "nové vlny". Právě tehdy tady s námi žil a tvořil Miloš Forman (Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky). A také nám hrál Vladimír Pucholt. Oba Formanovi přátelé a spolupracovníci, Ivan Passer a Jaroslav Papoušek, dokázali svými režijními debuty (Intimní osvětlení, Nejkrásnější věk), že mají také požehnáno

Mezinárodně se proslavili i další příslušníci "nové vlny" - Věra Chytilová a oscarový Jiří Menzel (Ostře sledované vlaky), který nejen režíroval, ale i hrál.
Námětový zdroj našel nejen v díle Bohumila Hrabala, ale také Vladislava Vančury. Jan Werich už měl z dřívějška svého scenáristu, Jiřího Brdečku, ale právě tehdy našel i režiséra Vojtěcha Jasného (Až přijde kocour).

Ostře vystartoval i benjamínek "nové vlny" Hynek Bočan, a to díky souznění s mladými prozaiky Milanem Kunderou a Vladimírem Páralem (Nikdo se nebude smát, Soukromá vichřice).

František Vláčil svléká vojenskou uniformu, opouští Armádní film a po lyrické Holubici zobrazuje děje z národní minulosti (Ďáblova past, Marketa Lazarová, Údolí včel).

Obrozují se i režiséři starší generace: Martin Frič (Hvězda zvaná Pelyněk), Otakar Vávra (Zlatá reneta, Romance pro křídlovku), Ján Kadár s Elmarem Klosem (jejich Obchod na korze získává pro českou kinematografii prvního Oscara).

Hvězdy? Nebe nad Barrandovem je přímo rozzářené hvězdami. Za všechny vyslovme jména Miloš Kopecký, Jana Brejchová, Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Pavel Landovský, Iva Janžurová, Jiří Sovák, Dana Medřická. Diváci se učí rozeznávat Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, zatím jako herce.

70' - Hvězdná léta sedmdesátá

Začala normalizace, která zasáhla i do veseloherní filmové produkce. Připravované dramaturgické plány byly rozmetány, nové náměty se těžko hledaly. Pátralo se v odkazu domácí i světové klasiky, dobrými náměty byly pohádky a vědecko-fantastické příběhy. Jen co nejdál od současnosti.

Režisér Zdeněk Podskalský pronesl památnou větu: "Když už to není pravda, ať je aspoň sranda." A odvyprávěl Vrchlického Noc na Karlštejně v muzikálové podobě. Škoda, že purkrabího nemohl hrát Jan Werich, jak si režisér vysnil. Jan Werich už ze zdravotních důvodů nemohl hrát ani roli starého pana Bílka v komedii Kulový blesk.

Tvůrčí frontu oslabili emigranti Miloš Forman, Ivan Passer, Jiří Weiss, Ján Kadár, Jan Němec, scenárista Vratislav Blažek, ale i spisovatelé Milan Kundera, Josef Škvorecký a Karel Michal.

Ještě že se filmové tvorbě začali programově věnovat cimrmanologové Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Několik scénářů napsali společně, pak to zkusil Zdeněk Svěrák sám, zatímco Ladislav Smoljak několik úspěšných komedií režíroval.

Úplně nejmladší generaci reprezentoval režisér Karel Smyczek, který spolupracoval se scenáristy Radkem Johnem a Ivanem Pelantem. Popularitu začali získávat i mladí herci. Za všechny jmenujeme Petra Čepka, Oldřicha Kaisera, Libuši Šafránkovou, Josefa Abraháma, Dagmar Veškrnovou, Danielu Kolářovou.  Hvězdným leskem zářil malý Tomáš Holý.

Jistotu úspěchu zaručovali Oldřich Lipský, Jiří Brdečka, Václav Vorlíček, Miloš Macourek - a když opět mohli - tak Jiří Menzel a Věra Chytilová.

80' - Hvězdná léta osmdesátá

Z generace klasiků se zaskvěli Jiři Krejčík, Zdeněk Podskalský a Oldřich Lipský (ten spolu s autorem Jiřím Brdečkou stvořil ještě jednu klasickou parodii - Tajemství hradu v Karpatech).

Výrazněji než dříve se veselohernímu žánru věnoval jiný klasik - Karel Kachyňa.

Kromě Věry Chytilové natočila své autorské filmy také Marie Poledňáková. A do třetice se prosadila ještě jedna žena, scenáristka Halina Pawlowská.
V autorském tandemu dál úspěšně tvořili Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, ale druhý jmenovaný zazářil i samostatně: jeho komedie Vesničko má středisková režírovaná Jiřím Menzelem soupeřila o Oscara!

Autorsky i interpretačně obohatil produkci desetiletí Bolek Polívka. A zazářil i jiný mimopražský autor, MUDr. Ladislav Pecháček, který s režisérem Dušanem Kleinem načal úspěšnou sérii Básníků. Invence jim vystačila ještě na další tři filmy.

Dařilo se ovšem i mladým - Karlu Smyczkovi a Zdeňkovi Troškovi.

A pak nastal listopad 1989, což se projevilo na podobě filmů. Ty, které byly ještě před několika dny odvážně kritické a posměšné, staly se fádními. Tvůrci se snažili co nejrychleji reagovat. Ale znáte to, když je práce kvapná, tak může být málo platná.

90' - Hvězdná léta devadesátá

Díky nastalé svobodě se znovu mohou natáčet filmy podle dříve ideologicky nevhodných autorů. Filmaři se zaměřili hlavně na předlohy Josefa Škvoreckého.

Vhodné náměty se našly i v předlohách doma žijících autorů, které oficiálně vyšly až po listopadu 1989. Ano, řeč je o Černých baronech. Pozornosti však neušel ani dramatik Václav Havel.

Frekventovaným tématem se staly restituce a neočekávaná dědictví. Škoda že až dosud se tak dělo převážně v podobě veseloher tzv. lidových, velmi lidových.

To nesrovnatelně lépe se dařilo zobrazit události z padesátých let, zvláště když výpověď je stylizovaně poetizovaná z pohledu vyprávějících dětí.
Pilným režisérem v tomto období se stal Jaroslav Soukup, který se zaměřil na realizaci filmů, jež jsou volným pokračováním distribučně úspěšných titulů.

Českým lvem byla oceněna spolupráce scenáristky Haliny Pawlowské s režisérem Milanem Šteindlerem. Českým lvem a americkým Oscarem byl dekorován otcovsko-synovský tandem Zdeňka a Jana Svěrákových.

Co však české filmové tvorbě devadesátých let až palčivě chybí, je komedie ze současnosti, a to na takové úrovni, jak se točily v šedesátých letech, ale i později (Lásky jedné plavovlásky, Intimní osvětlení, trilogie o Homolkových, Kulový blesk).

Hvězdná současnost

V posledním desetiletí naší filmové historie počet natáčených filmů každoročně stoupá. Divácké rekordy trhají především Hřebejkovy a Svěrákovy mainstreamové filmy.

Největší filmové hvězdy současnosti? Anna Geislerová, Tatiana Vilhelmová, Klára Issová, Eva Holubová, Jiří Macháček, Ivan Trojan, Pavel Liška, Jiří Schmitzer ale taky duo Kotek - Mádl.

Žánrová paleta filmů se opět se rozšiřuje. Točí se pohádky, thrillery, dobrodružné filmy, komedie ze současnosti, válečné filmy, dětské filmy a zvláštním fenoménem se stávají teenagerské komedie. Mezi nová režisérská jména tohoto období patří například Jiří Strach, Jiří Vejdělek nebo Martin Kotík.

Z velikánů minulých dekád znovu režírují Věra Chytilová a Jiří Menzel. Mezi největší režisérské objevy posledního desetiletí patří Bohdan Sláma se svými filmy Divoké včely (2000), Štěstí (2005) a Venkovský učitel (2008).

Nejvýraznější dámskou osobností filmu je nesporně Alice Nellis s ryze ženskými filmy Ene bene (2000), Výlet (2002) a Tajnosti (2007).

  Historie filmového studia Barrandov

Genius loci, tedy duch vládnoucí na určitém místě, provází vznik i následný život jednoho z největších studií v Evropě, které od roku 1931 přitahuje filmaře z celého světa.

Filmová studia vznikala ruku v ruce s geniálním nápadem ing. Václava Havla na stavbu moderně architektonicky řešeného zahradního města. "Mou inspirací byla Amerika," přiznal v jednom z rozhovorů otec bývalého prezidenta České republiky. "Byl jsem po první světové válce předsedou Svazu československého studentstva a na své útraty jsem odjel na studijní cestu po univerzitách Spojených států. Při návštěvě Kalifornské univerzity v Berkeley jsem se ocitl v nádherné čtvrti kalifornských boháčů. A tam mě – bylo to ve čtyřiadvacátém roce – napadl Barrandov." K názvu ho inspirovala bronzová deska, která byla umístěna ve skále náhorní planiny nad Prahou a turistům připomínala pobyt francouzského vědce a přítele českého národa Joachima Barrandeho, kterého proslavily nálezy trilobitů.

A právě na této náhorní planině s neporušeným horizontem vyrůstá kolem zahradní restaurace nejen vilová čtvrť filmových hvězd a podnikatelů, ale především v té době nejmodernější ateliéry pro vznik zvukového filmu. Vede je bratr ing. Havla, Miloš. Podrobné plány celého území vypracoval špičkový architekt, urbanista, ale i filmový režisér Max Urban. K areálu Teras přibyl bazén, z Václavského náměstí v samém centru Prahy tam jezdil zdarma autobus, který přivážel hosty. Mezi celebritami navštívil Terasy nad řekou Vltavou i první československý prezident T. G. Masaryk. Výstavba vil na barrandovských parcelách byla ponechána individuálnímu vkusu svých majitelů, ale přesto si ing. Havel ve smlouvě při prodeji parcel vymínil právo k nahlédnutí do plánů a konzultace s arch. Urbanem.

Rychlost výstavby ateliérů byla tradičně havlovsky závratná – slavnostní výkop základů byl proveden 23. listopadu 1931 a první filmovací den připadl už na 25. leden 1933, kdy se ve zbrusu nových ateliérech začal točit snímek režiséra Innemana "Vražda v Ostrovní ulici". Hlavním projektantem studia se stal již osvědčený a ve filmové branži sběhlý Max Urban, s nímž na interiérech a ateliérových prostorách spolupracoval architekt Rittersheim. V projektu využili nejnovějších zkušeností zahraničních filmových výroben a podařilo se jim tak vytvořit ve své době nejmodernější filmové ateliéry v Evropě. Přestože spláceli vysoké dlužné částky za výstavbu a vybavení ateliérů, stali se mecenáši českého filmu a v jejich ateliérech po celá třicátá léta vznikla řada snímků patřících dnes do zlatého fondu české kinematografie.

Osudný rok 1939 a okupace českých zemí s sebou přinesly také konfiskaci barrandovských ateliérů, které se pro Němce staly vítanou válečnou kořistí. Jejich vlastní filmová produkce podřízena Goebbelsově systematické propagandě mohla skvěle vybavené ateliéry dokonale využít pro výrobu filmů podřízených nacionálně sociálnímu vkusu. Barrandov musel být co nejdříve odebrán českým podnikatelům a dán k dispozici vítězům. To se nakonec bez souhlasu Miloše Havla i správní rady společnosti skutečně stalo. Němci postupně navýšili svůj podíl ve společnosti tak, že původní česká společnost AB zcela zanikla a na její místo nastoupil nově založený německý Pragfilm. Ten říšským propagandistům a tvůrcům poskytl žádané kapacity zejména ve chvílích, kdy byla výroba filmů v Německu ohrožována nálety spojeneckých letadel. V barrandovských ateliérech vybudovali Němci k původním „havlovským“ Starým halám ještě další tři ateliéry, takzvané Nové haly. Za války v nich bylo vyrobeno 82 filmů.

Během pražského povstání v květnu 1945 se bojovalo i o ateliéry. Došlo při tom ke škodám a požáru několika dřevěných budov. Výrobu to nenarušilo, ale po osvobození se už ateliéry původním vlastníkům nevrátily. Podle návrhu levicově orientovaných českých filmařů byl už v roce 1944 odeslán exilové vládě do Londýna dopis se žádostí o znárodnění a prezident svým dekretem č. 50 těmto požadavkům vyhověl. Bývalý filmový magnát a podnikatel Miloš Havel se usadil v Mnichově a do vlasti se už nevrátil.

Po roce 1948, kdy byl vládním nařízením zřízen znárodněný Československý státní film, se dobře vybavený a válkou téměř nepoznamenaný Barrandov stal nejdůležitější základnou obnovené národní kinematografie. Z ohromné plejády filmů, které v něm v období čtyřiceti let komunistické nadvlády vznikly, můžeme jmenovat propagandistická dílka, která upadla v zapomnění, ale i skvosty poválečné kinematografie vrcholící v šedesátých letech nástupem takzvané „nové vlny“.

Podobně jako ve Francii se i v barrandovských ateliérech dostává k tvorbě mladá generace, která významně zasahuje do evropské a dokonce světové kinematografie - režiséři Forman, Chytilová, Menzel, Juráček, Němec, Schorm. Jsou tu ale i další významná jména, i když se k nové vlně programově nehlásí – Kachyňa, Vláčil, Jasný nebo Jireš.

Barrandovské filmy „Obchod na korze“ (1965, režie Ján Kadár a Elmar Klos) a „Ostře sledované vlaky“ (1966, režie Jiří Menzel) si přivážejí Oscara za nejlepší neanglicky mluvící film, Formanovy „Lásky jedné plavovlásky“ (1965) a „Hoří, má panenko“ (1967) byly na Oscara nominovány. Americké ceny Akademie i řada evropských cen zviditelnily barrandovské ateliéry a začaly lákat do Prahy i zahraniční štáby - za všechny jmenujme tým Miloše Formana při vzniku filmu „Amadeus“. Natáčí zde i Barbra Streissand svůj režijní film „Yentl“ a držitel Oscara za film „Vojna a mír“ Sergej Bondarčuk realizuje na Barrandově velkofilm „Boris Godunov“.

V domácí tvorbě se ve Filmovém studiu Barrandov uplatňoval americký model, kdy bylo vytvořeno několik žánrově odlišených dramaturgicko-výrobních skupin. Studio zaměstnávalo své scenáristy, v hereckém oddělení nejlepší české herce a registrovalo stovky komparzistů. V osmdesátých letech vyrábělo kolem třiceti celovečerních filmů ročně a zajišťovalo převážnou část seriálové tvorby Československé televize. V té době zaměstnávalo v realizačních štábech až 2 tisíce lidí různých profesí. Kinematografie byla plně dotovaná státem.

Po okupaci Československé republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 nevzniká mnoho významných děl, někteří režiséři jako Ivan Passer, Miloš Forman nebo Jan Němec si vybrali raději život v emigraci a velice těžce, ale nakonec významně se prosazují i tam. Tvorbu na Barrandově zachraňují filmy pro děti a mládež, kterým se daří uniknout z okovů ideologie. Hanibalův film „Dědeček, Kylián a já“ získává Velkou cenu na festivalu v Benátkách, přepis románu M. Twaina „Dobrodružství Toma Sawyera“ přenesené do reálií dvacátých let v Čechách pod názvem „Páni kluci“ přináší ceny z mnoha festivalů a německy mluvící země zcela ovládnou filmy režiséra J. Poláka „Pan Tau“. Každý rok na vánoce je v německy mluvících zemích také reprízovaná pohádka V. Vorlíčka „Tři oříšky pro Popelku“. Tvorba hraných pohádek pro kinodistribuce se stává ojedinělou evropskou raritou.

V době z Moskvy vládnoucího Gorbačova a pod vlivem jeho perestrojky se uvolňují poměry také na báječném kopci snů nad Prahou a genius loci opět začíná působit. Na Oscara jsou v USA nominovány filmy režiséra J. Menzla „Vesničko má středisková“ (1987) a snímek debutanta a pozdějšího držitele Oscara za film „Kolja“ J. Svěráka „Obecná škola“ (1991). Rovněž film debutující režisérky I. Pavláskové „Čas sluhů“ (1990) si přiváží tři ocenění z festivalů kategorie „A“ a dalších deset cen z přehlídek celého světa. S pádem komunismu v roce 1989 nastávají dramatické změny ve fungování studia. Státní dotace už do filmu neplynou, ateliéry na Barrandově jsou postupně zprivatizovány a tím nastává jejich nová éra ve znovu obnovené demokracii. Více…

Barrandov Studio však nadále zůstává místem, které láká domácí i zahraniční filmaře. Vždyť se do ateliérů navracejí, ať jsou odkudkoli, již více než sedmdesát let.

Historie českého filmu

Česká (dříve československá) kinematografie má tradici a dobré jméno v evropském i ve světovém měřítku. Její historie sahá k samým počátkům kinematografie – již na konci devatenáctého století vznikly první české „filmy“ a v roce 1907 otevřel v Praze Viktor Ponrepo první stálé kino. Jméno zakladatele nese dodnes promítací síň českého Národního filmového archivu, jenž je předním světovým filmovým archivem. Posláním této instituce je především shromažďovat, chránit, vědecky zpracovávat, využívat a zpřístupňovat zejména ty audiovizuální archiválie a související písemné archiválie, které tvoří součást národního kulturního dědictví a které dokumentují vznik a vývoj kinematografických děl.

Oscarová díla

Nejslavnější érou české (dříve československé) kinematografie byla takzvaná nová vlna v šedesátých letech minulého století. Tehdy natočené filmy patří k nejvýznamnějším dílům světové kinematografie. Mnohé z nich byly oceněny na předních světových festivalech – filmy Obchod na korze Jána Kadára a Elmara Klose v roce 1965 a Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela v roce 1967 navíc získaly světové ocenění – jako nejlepší zahraniční film cenu Americké filmové akademie – Oscara. Mezi představitele československé nové vlny se řadí zejména Miloš Forman, Ivan Passer, Věra Chytilová, Jaroslav Papoušek, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm a Vojtěch Jasný.

Po srpnu 1968, kdy na území tehdejšího Československa vpadla sovětská okupační vojska, se některé filmy natočené ještě v atmosféře politického uvolnění již v kinech nesměly promítat a ve filmové tvorbě, jako ostatně v kultuře vůbec, nastoupily ideologický dohled a tvrdá cenzura. Řada filmových tvůrců se nuceně odmlčela a někteří odešli do emigrace. Přesto ale i v době socialismu oficiálně vznikaly filmy, zejména komedie, které měly u československých diváků, zvyklých číst mezi řádky, velký ohlas.

Oblast kinematografie měla před listopadem 1989 oproti ostatním uměleckým oborům tu nevýhodu, že byla omezená státním monopolem, a to v oblasti výroby i distribuce filmů. Literární díla se ilegálně šířila v opisech, ale zakázané, takzvané trezorové filmy, nebylo možné vidět nikde.

Každý rok dvacet filmů

Po roce 1989 byl státní monopol na výrobu, prodej a distribuci filmů zrušen a v roce 1992 byl zákonem zřízen Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Ten je financován z korunového příplatku ke vstupence a z výnosu obchodování s českými filmy z let 1965 až 1990 a je formou státní finanční podpory kinematografie. V České republice vzniká každý rok okolo dvaceti filmů.

Kreativní potenciál českých filmových tvůrců je vysoký ve všech oblastech – v hraném, dokumentárním i animovaném filmu, což dokazují rovněž úspěchy na mezinárodním poli (v roce 1996 získal Oscara za nejlepší zahraniční film snímek Kolja režiséra Jana Svěráka) a úspěchy při získávání finanční podpory Evropské unie (EU), v programu MEDIA 2007 a v mezinárodním  fondu EU Eurimages.

Animovaný film

Svou slavnou éru, na niž vysokou kvalitou navazují i současné snímky, má též animovaný film. Mezi nejvýznamnější tvůrce patří v této oblasti Jiří Trnka, Karel Zeman, Hermína Týrlová, Břetislav Pojar, Jiří Brdečka či Eduard Hofman a v mladší generaci na ně navazují Lubomír Beneš, Jan Švankmajer, Jiří Barta a další. Současní tvůrci animovaných filmů si vydobyli respekt a uznání i na mezinárodním poli.

V České republice je rovněž tradicí vysoká úroveň středního i vysokého filmového školství. Školy přitom rozvíjejí mezinárodní vztahy i spolupráci.

Kinematografie se těší stálému a vzrůstajícímu zájmu veřejnosti. Asociace českých filmových klubů sdružuje zhruba 125 filmových klubů. Cílem jejich činnosti je nákup a distribuce kvalitních filmů a také  práce s mládeží. Návštěvnost českých filmů ze strany domácích diváků je tradičně vysoká. Z hlediska podílu národní kinematografie na trhu je druhá nejvyšší v Evropě.

Česká republika láká i zahraniční filmaře

Česká republika se může pochlubit také širokou nabídkou filmových přehlídek a festivalů hraných, dokumentárních a animovaných filmů a festivalů tematicky zaměřených. Mezi největší patří Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež Zlín, Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, festival Letní filmová škola v Uherském Hradišti a Mezinárodní festival animovaných filmů AniFest Třeboň.

V oblasti filmového průmyslu nabízí Česká republika atraktivní lokality dostupné pro natáčení filmů a vysokou úroveň, kreativitu a flexibilitu pracovníků odborných filmových profesí. Česká republika se tak díky vyhlášené profesionalitě místních filmových pracovníků a příznivým cenám stala oblíbenou lokalitou mnoha zahraničních produkcí z celého světa. Natáčely se zde například seriál Bídníci (Les Misérables) a filmy Mission Impossible, Blade II, Bratři Grimmové (Grimm Brothers), Hartova válka (Hart’s War), xXx, Oliver Twist, Hellboy, Van Helsing nebo Letopisy Narnie (Chronicles of Narnia).

České filmy oceněné americkým Oscarem za nejlepší zahraniční film

1965 – Obchod na korze  (Ján Kadár a Elmar Klos)
1967 – Ostře sledované vlaky  (Jiří Menzel)
1996 – Kolja  (Jan Svěrák)