Alphaville
Agent Lemmy Caution (alias Ivan Johnson) přijíždí do Alphaville, hlavního města galaxie, kde vše řídí superpočítač Alpha 60 vynálezce Leonarda von Brauna. Tomuto světu vládne diktatura logiky a veškeré lidské přesahy exaktního myšlení city, poezie, umění) jsou tvrdě potlačovány ve jménu "vyššího zájmu". Caution se seznámí s Natashou von Braun, vynálezcovou dcerou, a vznikající citové pouto se stává jednou dějovou linií filmu. Druhou linií je snaha agenta Cautiona nelidský systém Alphaville zničit. Film je možné vnímat jako konfrontaci přetechnizovaného světa se skutečnými lidskými potřebami. Typicky Godardovská žánrová exploatace (sci-fi, špionážní, romance) s pořádnou dávkou filosofie, poesie a filmařské geniality.

Tarzan proti kybernetickým strojům

"Může to být v naší době právě tak jako někdy později... Je to něco jako comics... Je to skutečné a zároveň neskutečné. Mohla by to být i postava ze včerejška,která se octla v dnešním světě. . . V podstatě je to Tarzan nebo Zorro proti kybernetickým strojům." To řekl vloni Jean-Luc Godard v interviewu o svém filmu Alphaville.

Lemmy Caution. hrdina celé série francouzských gangsterek, a jeho tradiční představitel Eddie Constantine se octnou - a s nimi i divák - pod Godardovým vede­ním v podivném světě. Z "vněj­ších zemí" přijíždí Lemmy Caution do vzdálené galaxie a jejího hlavního města Alphaville. Noc, pařížský bulvár se svými světly a proudy aut, hotel jako z němet­kých filmů dvacátých let, elek­tronkové stroje a dlouhé chodby, brloh z kteréhokoliv dnešního vel­koměsta . .. Na povrchu nic fan tastického, žádná utopie, jsme daleko od obvyklého sci-fi. Až na to, že celý tento svět je v duchu nejpřísnější logiky řízen z jediného strojového centra, Alfy 60. Lidé jsou bez citu. jako mecha­nické loutky, s evidenčním číslem na zátylku. Z "bible", což není nic jiného než slovník, se škrtají no­vá a nová slova, která jsou tabu. Kdo se nepodřídí příkazům Alfy 60, je za potlesku diváků sestře­len ze skákacího můstku do ba­zénu - jako ten muž, který pro­jevil po manželčině smrti dojetí... Lemmy Caution, údajně dopiso­vatel listu Figaro-Pravda. ve sku­tečnosti agent tajné služby, má za úkol unést profesora Vonbrauna zpátky do "vnějších zemí" - ale nakonec se místo toho vrátí s pro­fesorovou dcerou Natašou. Dív­ka si znovu připomíná dávno za­pomenutá, zakázaná slova, na cestě nocí z galaxie Alphaville ří­ká svému průvodci: "Já vás mi­luji.". .

Je docela dobře možné, že si po zhlédnutí Alphaville divák řek­ne s určitým pocitem zklamání: "Tak to je tedy ten slavný Go­dard. kolem kterého se dělá ve světě tolik povyku?" Tento film totiž není pro svého tvůrce právě nejtypičtější o rozhodně není nej­lepší. Může vytvořit jednostran­nou, neúplnou představu - tím spíš, že předtím byl v našich ki­nech uveden pouze krátkometráž­ní Nový svět z epizodového Ro­gopagu, s podobnou tematikou: muž uprostřed Paříže, jejíž oby­vatelé ztratili po výbuchu atomo­vé bomby schopnost citů" . .

V Alphaville se nám představí obvyklá Godardova herečko Anna Karinová, v civilu jeho manželka; najdeme tam běžnou tvůrcovu zálibu ve filosofování, v hluboko­myslných i paradoxních úvahách (které z úst Eddieho Constanti­na znějí poněkud podivně); vel­ké uznání zaslouží způsob, jímž z naprosto reálných složek vzniká děsivé neskutečno - vzdálené, ale přece jen tak blízké dnešnímu světu, kde také probíhá konflikt mezi city a rozumem, mezi poe­zií (nebo snad romantičností, do­brodružným duchem, touhou po volnosti?) a mezi strohou, bezdu­chou logikou. Ale jen v názna­cích objevíme v Alphaville onu strhující improvizaci ve vedení herců, vytváření atmosféry i roz­voji akce, která je pro Godarda tak příznačná a dává jeho tvorbě novátorský význam ve vývoji filmové řeči. Prvotina U konce s dechem z roku 1959, která u nás přichází aspoň na program kinoklubů; Žít svůj život - úsek reality, záznam lidské existence na pařížské dlažbě; bezohledně krutí, protiváleční Karabiníci; vy­hraněný tvar a suverénní přístup k Moraviově předloze v Pohrdání; Vdaná žena - podnětný, až pro­vokativní "fragment filmu z roku 1964"; anebo nejnovější ukázka z početné tvorby Mužský rod, ženský rod - tak spontánní a bezprostřední ponor do dnešní reality, že se film ocitá přímo na hranici, kde končí umělecká se­bekázeň a začíná nezávazná li­bovůle. . .

Všechna tato díla, a ještě dal­ší, jsou neodmyslitelná od mo­derní kinematografie: s odvahou, s rizikem omylů, bez nároku na ucelenost a vyváženost podnikají výboje do nových, nezmapovaných oblastí filmového projevu. Můžeme obdivovat Godardův smysl pro zachycování volného proudu života, jeho žonglérské pohráváni s přívalem obrazu i slova, jeho slučování postav, předmětů, lidských torz i grafic­kých prvků do uceleného rytmu o pohybu. Můžeme se nechat unést tím, jak Godard dokáže vystih­nout něco z povrchu i podstaty dnešní doby s její rozechvělostí. znepokojivostí i zmatkem. Anebo nás může dráždit přemíra úvah. a slovních i vizuálních citátů, může nám jít na nervy kult, který za Godardovy shovívavé asisten­ce provozují mladí nadšenci z míst, odkud jejich idol vyšel ­ze sálu pařížské filmotéky ,a z pro­středí kolem redakce Cahiers du Cinéma. Ale už Alphaville sám o sobě naznačí každému vnímavé­mu divákovi, že potkal výjimeč­ného filmového autora. Doufej­me, že těchto schůzek bude v dohledné budoucnosti ještě víc - včetně osobní s Jean-Lucem Godardem, který už několikrát, naposled letos v Benátkách, slí­bil k nám přijet na besedy se svými kolegy i s diváky.

Ljubomír Oliva - KINO 21/1966

Eddie Constantine
nar. 29.10.1917
Los Angeles, California, USA
zem. 25.02.1993
Wiesbaden, Německo
Constantine se stal hvězdou ve Francii v roce 1950, nejvíce hrál pozoruhodné role drsných detektivú (tajný agent Lemmy Caution z románů Petera Cheyneye) v řadě francouzských snímků Co do typu byl Constantine charakterním hercem, byl velmi zdvořilý. Nakonec se stal francouzským občanem a těšil se velké oblibě i v několika evropských zemích, včetně Francie a Německa. Také nahrál několik úspěšných písní. Jeho nejvýznamnější role byla ve filmu Jean-Luc Godarda Alphaville, ve kterém zopakoval roli Lemmyho Cautiona. Po poklesu své popularity ve Francii přesídlil do Německa, kde působil jako herec. Constantine prohlašoval, že nikdy nebral svou hereckou kariéru vážně, protože vždy zvažoval být zpěvákem.
Constantine umřel na infarkt 25. února 1993. ¨

KARINOVÁ Anna

KARINA

Hanne-Karin Bayer

¬ 22. září 1940 - Kodaň (Dánsko)

Pochází z měšťácky založené rodiny. Jako šestnáctiletá debutovala před filmovou kamerou v dánském krátkém filmu Pigen og skoene (1959, Dívka a boty; režie Ibs Smedes), uvedeném dokonce na MFF v Cannes 1959. Během studií malířství zpívala v kodaňských nočních klubech (mimo jiné melodie C. Portera), aniž o těchto vedlejších aktivitách věděli rodiče. S naivními představami a bez znalosti francouzštiny odjela v roce 1957 do Paříže. Pokoušela se uplatnit jako novinářka, ale stala se fotomodelkou, jejíž úsměv doporučoval mýdlo a zubní pastu v reklamních filmech a na stránkách časopisů. Zde si jí povšiml Jean-Luc Godard a nabídl jí malou roli ve filmu A bout de souffle (1959, U konce s dechem), kde se měla objevit nahá. Protože to energicky odmítla, nahradila ji nakonec Liliane Davidová. Mezitím se spřátelila s partou bohémů (patřil mezi ně mimo jiné C. Brasseur), v jejichž divadelní inscenaci podle Saint-Exupéryho pohádky Malý princ hrála titulní roli. Teprve napodruhé se Godardovi podařilo ji přesvědčit o jejím hereckém talentu, který pak prokázala v úloze záhadné dívky Veroniky, oběti teroristické akce za alžírské války, v psychologické studii Vojáček. Premiéra filmu však byla o dva roky odložena kvůli cenzurnímu zákazu, proto se do kin dostal dřív další Godardův snímek, komedie o manželském trojúhelníku Žena je žena, v němž se představila jako striptérka Angela Récamierová, za jejíž ztvárnění obdržela Stříbrného medvěda na MFF v Západním Berlíně 1961. Pod Godardovým vedením vytvořila ještě několik dalších výrazných postav, z nichž vyniká zejména Marianne Renoirová, milenka ženatého mladíka (J.-P. Belmondo), s nímž prchá před policií a dvěma gangsterskými bandami, v dobrodružném příběhu podle románu Lionela Whitea Bláznivý Petříček. Během 60. let o ni projevili zájem i jiní francouzští filmaři a zajímavé příležitosti jí poskytli také významní zahraničních tvůrci: mírná a poddajná řecká prostitutka Elenitsa ve válečném dramatu Vojandy (režie V. Zurlini); bývalá kancelářská písařka Marie, jejíž milenec (M. Mastroianni) je odsouzen k trestu smrti za zabití Araba, ve filmové adaptaci románu Alberta Camuse Cizinec (režie L. Visconti); manželka lidového hrdiny a selského rebela Elisabet Kohlhaasová v historickém dramatu podle stejnojmenné novely Heinricha von Kleista Michael Kohlhaas (režie V. Schlöndorff). V roce 1964 slavila úspěch na jevišti pařížského divadla Comédie des Champs-Elysées jako neposlušná jeptiška Marie Zuzana Simoninová v dramatizaci klasického románu Denise Diderota Jeptiška. Tutéž roli nešťastné dívky, kterou nevlastní rodiče poslali do kláštera, aby se jí nemuseli starat o věno, si Anna Karinová zopakovala také ve filmové verzi (režie J. Rivette), kolem jejíhož cenzorního zákazu se rozpoutala prudká kampaň v tisku. V roce 1971 se vrátila k divadlu, kde na jevišti Théâtre l'Athénée ztělesnila lstivou Ernestinu, která s něžnou brutalitou utrápí starší sestru k smrti, ve hře Erika Westphala Ty a tvé mraky. V roce 1973 zaujala režijním debutem, milostným dramatem Žít spolu, k němuž si sama napsala scénář a vytvořila v něm hlavní roli svobodomyslné a výstřední Julie, jejímž nevázaným způsobem života se dá strhnout seriózní profesor dějepisu (M. Lancelot); sám nakonec zchátrá, zatímco jeho milenka naopak zmoudří a dozraje mateřstvím. Přestože se filmu věnuje dodnes, pouze výjimečně je obsazována do hlavních rolí. V roce 1984 vydala kriminální román Golden City (Zlaté město), shrnující její vzpomínky z pobytu v Americe. Jejími manželi byli režiséři Jean-Luc Godard (1961-1967), Pierre Fabre (1968-1974), Daniel Duval (1978-1981) a od roku 1982 je provdána za režiséra Denise Berryho.

1960

q La petit soldat (Vojáček; režie Jean-Luc Godard)

q Ce soir ou jamais (Dnes večer nebo nikdy - ČTV; režie Michel Deville)

1961

q Une femme est une femme (Žena je žena; režie J.-L. Godard)

1962

q Cléo de 5 ŕ 7 (Cléo od pěti do sedmi; režie Agnčs Vardová) (Cléo de 5 a 7)

q Vivre sa vie (Žít svůj život; režie J.-L. Godard)

q Le soleil dans l'oeil (Slunce v oku; režie Jacques Bourdon)

q She'll Have to Go (Bude muset jít; režie Robert Asher)

q Shéhérazade (Šeherezáda; režie Pierre Gaspard-Huit)

q Les quatre vérités (Čtyři pravdy; režie Hervé Bromberger, Luis García Berlanga, Alessandro Blasetti, René Clair)

1963

q Dragées au poivre (Bonbony s pepřem; režie Jacques Baratier)

1964

q Un mari ŕ prix fixe (Muž za pevnou cenu; režie Claude de Givray) (Un mari a prix fixe)

q La ronde (Rej; režie Roger Vadim)

q Le voleur du Tibidabo (Zloděj z Tibidaba; režie Maurice Ronet)

q Bande ŕ part (Parta sama pro sebe; režie J.-L. Godard) (Bande a part)

q Le soldatesse (Vojandy; režie Valerio Zurlini)

1965

q De l'amour (Z lásky; režie Jean Aurel)

q Alphaville - une étrange aventure de Lemmy Caution (Alphaville; režie J.-L. Godard)

q Pierrot le fou (Bláznivý Petříček; režie J.-L. Godard)

q La religieuse (Jeptiška; režie Jacques Rivette)

1966

q Made in USA (režie J.-L. Godard)

q Anna (TV; režie Pierre Koralnik)

1967

q Lo straniero (Cizinec; režie Luchino Visconti)

q Le plus vieux métier du monde (Nejstarší povolání světa; režie J.-L. Godard, Franco Indovina, Mauro Bolognini, Philippe de Broca, Michael Pfleghar, Claude Autant-Lara)

q Zärtliche Haie (Něžní žraloci; režie M. Deville)

q Lamiel (režie J. Aurel)

1968

q The Magus (Mág; režie Guy Green)

q Before Winter Comes (Než nastane zima; režie J. Lee Thompson)

1969

q Justine (režie George Cukor)

q Laughter in the Dark (Smích v temnotách; režie Tony Richardson)

q Michael Kohlhaas - der Rebell (Michael Kohlhaas; režie Volker Schlöndorff)

q Le temps de mourir (Čas k umírání; režie André Farwagi)

1970

q L'alliance (Zásnuby; režie Christian de Chalonge)

1971

q Rendez-vous ŕ Bray (Schůzka v Bray; režie André Delvaux) (Rendez-vous a Bray)

q Carlos (TV; režie Hans Werner Geissendörfer)

1972

q The Salzburg Connection (Salcburská spojka; režie Lee H. Katzin)

1973

q Vivre ensemble (Žít spolu; režie A. Karina)

q L'invenzione di Morel (Morelův vynález; režie Emidio Greco)

q Pane e cioccolata (Chléb a čokoláda; režie Franco Brusati)

1974

q L'assassin musicien (Vrah hudebník; režie Benoît Jacquot)

1975

q Les oeufs brouillés (Míchaná vajíčka; režie Joël Santoni)

1976

q Chinesische Roulette (Čínská ruleta; režie Rainer Werner Fassbinder)

q Life (Život; režie Ulli Lommel)

1977

q Also es war so (Tedy tak to bylo; režie Karin Thomeová)

1978

q Olyan mint otthon (Konečně jsem doma; režie Márta Mészárosová)

q Chaussette surprise (Ponožka s překvapením; režie Jean-François Davy)

1979

q Historien om en moder (Matčin příběh; režie Claus Weeke)

q L'eblouissement (TV - Oslnění; režie Jean-Paul Carrčre)

1982

q Regina (TV; režie Jean-Yves Prate)

1983

q L'ami de Vincent (Vincentův přítel; režie Pierre Granier-Deferre)

1984

q Ave Maria (režie Jacques Richard)

1985

q L'île au trésor (Ostrov pokladů; režie Raoul Ruiz)

1986

q Last Song (Poslední píseň; režie Dennis Berry)

q La dame des dunes (TV - Dáma z dun; režie Joyce Bunuelová)

1987

q Dernier été ŕ Tanger (Poslední léto v Tangeru - ČTV; režie Alexandre Arcady) (Dernier été a Tanger)

q Cayenne Palace (režie Alain Maline)

1988

q L'oeuvre au noir (Dílo v černém; režie A. Delvaux)

1990

q Manden der ville vaere skyldig (Muž, který chtěl být vinen; režie Ole Roos)

1995

q Haut bas fragile (Nahoře dole křehké; režie J. Rivette).

q Film a divadlo, 1974, číslo 2, strany 28-29.

q Kino, 1973, číslo 12, strana 16.

q Kino, 1972, číslo 5, strany 13, 16.

q Kino, 1972, číslo 24, strana 11.

q Kino, 1971, číslo 8, strana 13.

q Kino, 1969, číslo 4, strany 1, 16.

q Záběr, 1969, číslo 10, strana 1.

q Kino, 1968, číslo 11, strany 10-11, 16 (rozhovor).

q Filmové a televizní noviny, 1967, číslo 8, strana 5 (rozhovor).